Taková normální přestávka (sloh)

28. června 2013 v 0:54 | Anchor |  Slohové práce atd.
U této slohovky jsem se mimochodem inspirovala jedním "dílem", které jsem v sekundě/tercii napsala pro Enloan do našeho sešitu, určeného na psaní pod lavicí 3:D, aby si měla co přečíst, až se vrátí do školy (byla nemocná). Měla jsem se trefit do reportáže, tak snad to vyšlo :D


"Crrr!" zdravila malá bedýnka ospalé a znuděné studentstvo, kuchařky, obsluhu v kantýně, paní v kanceláři, školníka s rodinou, profesorstvo, ředitele, zástupce a ostatní. Sláva ti, zvonku! Úmorně dlouhá hodina ruského jazyka se právě ráčila s veškerou pompou skončit. Po tomto úžasném okamžiku se všichni obyvatelé této nádherné staré gymnaziální budovy vyhrnuli na četné chodby a následoval obvyklý denní ruch či shon.

Kvůli předchozí nemilé zkušenosti s vyběhnutím ze třídy hned po zvonění a následnou brutální srážkou s davem řítícím se v protisměru, jsem se rozhodla, že se budu loudat v zájmu zachování svého života. A tak jsem se tedy pěkně rozvalila na sesli, nic nedbajíc naštvaného výrazu nejlepší kamarádky, a nechala nadšené stádo odklusat pryč. Až po pár vteřinách klidu jsem se milostivě zvedla a uráčila se naskládat si těch pár sešitů do batohu.


"No jó, no jó, však už jdu," plácla jsem směrem k té druhé holce a hlemýždím tempem se začala ploužit směrem k přeplněné chodbě. Leč co se nestalo? Najednou jsem ucítila, jak mě někdo tlačí rychle dopředu!
"Hejbni kostrou, kámo! Mám ukrutnej hlad a teď je jenom pětiminutovka, takže bych ráda stihla aspoň trochu pojíst!" ozvalo se zezadu.
Zatvářila jsem se děsně zamyšleně, protože mi něco říkalo, že máme průšvih.
"Žádný jídlo, čéče! Píšem z dějáku a nevím jak ty, ale já umím kulové s přehazovačkou!" zděšeně jsem vyvalila oči, když jsem si konečně vzpomněla.
"Ajo, sakryš, ještěže si to zapisuješ! To jsme v háji, co budeme dělat?" zoufalé zahejkání kámošky bylo doprovozeno zakručením břicha.
"Co já vim, každopádně teď se musíme rychle dostat do třídy a šrotit se. Máš všechny učebnice a sešity?" zeptala jsem se, protože se na obzoru objevil mega zámek, značící místo naší skříňky.
"Jó, jó, kdyžtak se podívám k tobě." A tak jsme minuly skladiště našich věcí a konečně dorazily do místnosti, kde jsme měly strávit dalších pětačtyřicet minut.

"Bachááá!" uvítal nás řev a vzápětí i jakési ovoce letící přímo k nám. Radši jsem se rychle sklonila, a tak mě jablko minulo jen o vlásek.
"Headshot?" zadoufala jsem, že spatřím onu chutnou střelu rozpláclou na kámoščiné hlavě, no bohužel.
"Grrr!" vyjádřila se ještě spolužačka k této věci, než nás zase začala pohánět směrem kupředu. Vylovila jsem rychle z kapsy iPod, abych se podívala na čas, a hrůzou jsem zezelenala.
"Minuta!"

Ještě štěstí, že už jsme se doklátily k lavici. Spolusedící mezitím stačila vytáhnout svůj poněkud sešlý sešit dějepisu, kapesníky a sáček s buráky.
"Tumáš," do dvou rozprostřených kapesníků nasypala pár nevylouskaných buráků a jeden z nich mi přistrčila. "Z čeho že to vlastně píšem?"
"Dík, co já vim, třeba z Karla Čtvrtýho, ale co teď budeme dělat? Nenajezený, nenaučený?" začal mě trefovat šlak.
"Holt dostaneme pětku a louskat buráky budeme o hodině," moudře to rozhodla ona dívčina. A jak řekla, tak jsme udělaly. Zazvonil školní zvonec a přestávky byl konec!


To s buráky se zakládá na skutečné události 3:D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl/a jsem tu? :)

JO!

Komentáře

1 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | Web | 23. května 2015 v 12:34 | Reagovat

Velice zajímavé a výstižné! :D

2 Anchor Anchor | E-mail | Web | 23. května 2015 v 12:49 | Reagovat

[1]: Och, děkuju! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama