Extra rozvinutý extrakt z 1. části popisu věnečku aneb slohovka Akční začátek Vánoc

31. ledna 2014 v 5:40 | Anchor |  Slohové práce atd.
Nejdřív jsem se s touto prací nechtěla nijak dřít (johoho!), měla jsem v úmyslu pouze přepsat a lehce upravit celé dva díly popisu, ale nakonec jsem se na to z důvodu přílišné délky textu vykašlala a poctivě vyplodila tohle. :D Račte tedy pohledět na rozvinutější část toho slavného dne 20. 12. 2013, týkající se eskapády s balením dárků na poslední chvíli:


Konečně nastal dlouho očekávaný poslední školní den roku 2013, některými však označovaný za první vánoční. Zmrzlí občané, navalení ve stovkách vrstev oblečení, by měli nadávajíc odhazovat neustále se doplňující haldy sněhu, do nichž by občas hupsly rozjívené děti, leč ten rok z toho neplatilo lautr nic. To určitě udělalo nesmírnou radost příznivcům teorie o globálním oteplování. Ale co bychom se bavili o ostatních, pěkně se zaměřme na mě, hlavní postavu tohoto výtvoru.

V tuto ne zrovna úžasnou ranní dobu jsem se právě s vyplazeným jazykem dořítila na zastávku autobusu, šťastná, že jsem dopravní prostředek narozdíl od minula stihla. Tentokrát jsem to extrémně potřebovala, protože jsem u snídaně zjistila, že jaksi nemám vhodné tašky, do kterých bych kamarádkám šoupla dárky. Vzniklou nepříjemnou situaci jsem hodlala vyřešit návštěvou papírnictví na poslední chvíli. Leč jakmile jsem se spokojeně usadila na obvyklé místo a odhodila narvanou tašku (vždycky s sebou tahám projistotu tuny možná potřebných věcí), všechno se mi vykouřilo z hlavy, přejela jsem kýženou zastávku a vystoupila až u gymplu. Průšvih!


Vzhledem k tomu, že všechny další obchody, pravděpodobně mající ve svém repertoáru dárkové tašky, byly extra daleko, napověděl mi můj stále spící mozek, ať zpříjemním mamce ráno svým nakrknutým zoufalým telefonátem. Jako by snad mohla poradit něco jiného, než abych se začala kilometr trmácet zpátky k tomu papírnictví. Naštěstí jsem měla času dost, a tak jsem se za pár vteřin zuření mohla vydat na úmornou pouť.

Kupodivu se mi podařilo do cíle dorazit ještě před otevírací dobou. Ale uvnitř se svítilo, asi i nějaké zvuky odtamtud vycházely, klika šla otevřít, tak jsem se k nebohé prodavačce nasyslila. Samozřejmě jsem se hned omluvila za časný vpád, což k mé velké úlevě vzala s klidem, a po několika minutách marného pátrání po zmíněných papírových věcech jsem se nechala poddat. Byly hned u dveří na viditelném místě. Klepla jsem se do hlavy, bůhvíproč vybrala až příliš hezké (ne, já vůbec nejsem sobecká) a velké, zaplatila nechutnou sumu a vesele se s nákladem odporoučela ven.

Ještě jsem však neměla úplně vyhráno, protože mi k vyřešení zbývalo, kde dárky do tašek strčím a jak a čím je nadepíšu. Přece jsem si nemohla sednout na nedalekou lavičku k ostatním lidem a začít tam s nimi na veřejnosti máchat! Ještě by mě objevily kamarádky, kterým měly být nadílky určeny, a bylo by. Rychle spíchnutý plán zněl takto: po vstupu do školy se ihned nepozorovaně vkradu na dívčí WC a budu doufat, že tam nikdo nebude otravovat, abych neměla svědka při zabalování dárků na doslova poslední chvíli.

Vyšlo to! Ještě štěstí, že jsem byla tak prozíravá a vzala si kromě všeho možného také pár černých fix na popsání. Chvíli jsem si sice musela počkat, neb jsem zpočátku nebyla sama, ale hlavně, že se akce podařila. Do třídy jsem i přes všechno dorazila moc brzo, takže jsem si dokonce stačila připravit cukroví na ochutnání, abych si mohla zkusit naklonit paní profesorku. Učí totiž matematiku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám tu? :)

JO! :)
Nóóó... O:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama