Listopad 2014

Otázky konstruktivně smýšlejícího empatického člověka aneb 50 odstínů mě

28. listopadu 2014 v 5:40 | Anchor |  Zamyšlení
Cha cha, jsem na to téma týdne vyzrála :D A ano, název článku skutečně souvisí s jeho obsahem, nejde jen o vykonstruované přiřazení za účelem zvýšit si návštěvnost (i když to by bylo záhodno, vzhledem k tomu, že už kurník šopa tady píšu víc jak rok a komentářů i návštěvníků tu ještě není moc - díky bohu za tebe, Happy! :D). Dobře, stalo se to, co jsem nechtěla a to sice to, že jsem prostor, který se zobrazí na hlavní stránce Blogu, zaplácala kecy o tom, jak toto není jen náhodný text přiřazený z účelovosti k tématu týdne a nedostala jsem se ani na začátek toho, o čem jsem chtěla psát, čímž jsem si asi nepomohla v upoutání případných nových čtenářů nejen z prestižních kruhů Autorského klubu (cha, teď mi tahle dlouhatánská věta přijde docela inteligentní, snad na ni přijde Standa a konečně mě zpětně přijme a přečte si tu víc jak nadpis jednoho článku),


ale co se dá dělat.

Podivný průvod (sloh)

21. listopadu 2014 v 5:40 | Anchor |  Slohové práce atd.
Sice jsem doufala, že jsem objevila sloh z primy (= 6. třída), a ono bohužel asi jde o vyprávění ze sekundy (= 7. třída) - ne, to prostě je z primy!, no každopádně se jedná o mou nejstarší v máminém počítači dochovanou práci a podle toho taky vypadá. :D Kdo se nebojí, nechť pokračuje ve čtení! :)


Jednoho sobotního rána, spíše dopoledne, se Monika probudila překvapivě osvěžená a s dobrými předpoklady na aktivně prožitý den, jak si pro sebe spokojeně zabrumlala, když se protáhla. Pomalu otevřela oči, zamrkala do ostrého slunečního svitu z okna, které bylo protikladem k jejímu jinak dosud potemnělému pokojíku, a líně se zvedla na nohy. Ve stylu nějakého potrhlého a legračního padoucha, což dosvědčovalo její neobvykle dobrou náladu, se vydala na výzvědy k ložnici rodičů.

"Á, oni ještě vyspávají! Že bych byla projednou dříve vzhůru?" nevěřícně zavrtěla hlavou po nakouknutí pootevřenými dveřmi na dvě očividně šťastně chrápající postavy rozdílného pohlaví. Nevzbudil je dokonce ani podivný hlasitý třískot, ozývající se z přízemí paneláku, kde bydleli."To zase sousedka donutila starýho mýt nádobí po snídani? Šmarjá!" poněkud nezdvořile odfrkla. Zjevně to byl vážný prohřešek proti jejímu přesvědčení o víkendovém klidu. "A on s tím bude práskat a rušit ostatní!" zavrtěla hlavou a odploužila se do kuchyně se zjevnými úmysly náletu na spíž.

Jak jsem se válela po Noidovi a držela s Lucií Bílou aneb 1. muzikál - Aida (část 2.)

14. listopadu 2014 v 5:40 | Anchor |  Myslánka
Prosím, přečtěte si nejdřív 1. část! :)


No nemyslete si, že jsme po pár krocích dorazili k nějakým dveřím, tůdle, je tam brána s nápisem ve smyslu zákaz vstupu/vjezdu nepovolaným, za ní ještě cesta a teprve potom ty dveře! Jelikož jsem zdvořilý člověk (Eneul, pšt, stačí, když napíšu většinou? :D), chtěla jsem s Lenkou zůstat čekat před tou bránou, ale protože rodiče už na druhé straně ty dveře objevili, vydaly jsme se tam tedy taky.

Nejdřív jsme s několika dalšími fanoušky kosili venku, ale pak jsme uvnitř zahlédli Noida, tak jsme vlezli dál. Protože mě furt mamka kritizuje za to, že si s sebou tahám i složku s papíry a pár propiskami, nechala jsem ji také doma, takže jsme k podpisům měly jen lístky a půjčená pera ostatních. :D Až na nás došla řada, práskl na sebe Noid, že zamlada chodil pařívat do od nás né moc vzdáleného města a jak se mu tam líbilo. Když už jsme tam byli, chtěla jsem se s ním vyfotit. Lenka ne a malá Bára nejdřív taky velice ne, ale když ji a mamku Noid objal, tak se nechala. Jsem překvapeně stojíc opuštěná před ním na to zírala. :D Tak jsem si nahlas řekla, že to teda nééé, rychle vzala osud do vlastních rukou, opřela se přímo o Noida a bylo to. :D

Spokojený Noid

Jak jsem se válela po Noidovi a držela s Lucií Bílou aneb 1. muzikál - Aida (část 1.)

7. listopadu 2014 v 5:40 | Anchor |  Myslánka
Tak dobře, to "válení se po Noidovi" bylo hodně nadsazené, po pravdě jsem se o něj jen trochu opřela, ale třeba to někoho donutí se začíst do mých článků a zjistit, jak skvěle píšu. 3:D


Před pár měsíci jsme nějak brouzdali s rodiči na internetu z nějakého důvodu po stránkách Lucie Bílé za účelem najít nějakou vhodnou akci nebo koncert, na který bychom mohli jít. Asi (určitě) se nám po ní od toho prosince stýskalo. :D Najednou někdo z nás znovuobjevil to, že se vyskytuje v muzikálu Aida, a konečně klikl na ten odkaz. Ano, o tom, že v něm hraje, jsme věděli jako spousta ostatních nějakou dobu, ale za mého života jsme ještě nikde na ničem takovém nebyli a nic nenasvědčovalo, že by se na tom mělo v blízké budoucnosti něco změnit. Samozřejmě až do té chvíle, kdy jsme si o tom na Ticket-artu nepočetli a nezjistili, že by to mohlo být super! :D

Původně jsme měli jít jen jako celá rodina, ale někoho geniálně napadlo, že bychom mohli přizvat kámošku Lenku s její né zrovna milou sestrou Bárou za jejich zády a pak je s tím překvapit. Za den D byl nějakou dobu označován pátek 6. června, leč v mezičase jsem zjistila, že ve stejný den vystupujeme s pokračovačkami v divadle! To se ví, že jsem se nemusela účastnit, ale co bych tam nešla, když to mohla být zajímavá zkušenost, návštěva muzikálu se dala odložit a ta akce měla zrovna magický počet opakování? :D Tož den D byl nakonec 20. září. Což bylo dost hustý, protože v říjnu jsme měly (já s mamkou) ještě lístky na Černobílé turné, takže takový podzimní Luckoidní koncentrát, nebo jak to mám nazvat :D