Drážďany 2012 aneb Sibiř hadra (= byla tam neskutečná zima)

12. prosince 2014 v 5:40 | Anchor |  Myslánka
Konečně další příspěvek, který půjde zařadit do seznamu Komnata nejvyšší potřeby! Tenzokrát není doba od nepříznivého začátku do dobrého konce tak dlouhá, ale i to se počítá, protože jsem tam mermomocí chtěla něco zařadit, aby to tu neleželo ladem. :)


Dnes vám povím pohádku o tom, jak jsem byla o Vánocích se školou v Drážďanech - Dobrý, co? Ještě jsem ani nenapsala vyprávění o prvním pobytu v Anglii a už začínám s jednodenním výletem do Německa, který jsem absolvovala až poté :D Pochlubila bych se, že jsem tam byla v pro mě trochu významný den, ale to už bych vám napověděla trochu moc o sobě, což možná někomu i tak nějak dojde :D

Prostě nějakého již neznámého úžasného dne se náš drahý profesor ruštiny (a němčiny) vytasil s tím, že spolupořádá zájezd do výše zmíněného města a jestli se nechceme připojit. To se ví, že jsem byla pro, musím přece využít každé příležitosti dostat se za hranice, páč s rodiči prozkoumáváme "jen" krásy České republiky (a jednou jsme byli na Slovensku), no nikdo z kamarádek se netvářil, že by jel taky/měly už někoho do dvojice. Bylo totiž krátce po prvním zájezdu do Anglie, jak už jsem napsala o pár řádků výše, tož se nikomu nechtělo solit těžké prachy. Tak jsem teda zklamaně sklapla kramle, o tom, že se zanedlouho odvážím jet sama do Anglie (dobře, anglicky aspoň něco řeknu a německy jsem se učila jen půl roku, ale co) a ke všemu na víc dnů, jsem ještě netušila. Jo, štvalo mě, že se na svůj svátek (to je ten tajemný pro mě významný den :D) nikam nepodívám, ale co se dalo dělat.


No to by nebyl můj život, kdyby ke mně těsně před zájezdem nepřiběhla jedna spolužačka, jestli tam s ní nechci jet místo její nemocné kamarádky. Vzhledem k tomu, že se spolu občas bavíme, jsem šťastně souhlasila a o něco méně nadšeně začala žhavit mobil, abych se mohla zeptat rodičů. Kupodivu se mi po nějaké době dostalo kladné odpovědi, tak jsme mohly spěchat až do druhého patra za né moc oblíbenou profesorkou němčiny. Nafasovala jsem pár kdovíjakých lejster, peníze jsem měla vyřešit s tou holkou, co nejela, a ještě ze všeho vyvalená jsem se musela odpotácet na jakousi nudnou hodinu. Hustý, přece jenom na svátek někam pojedu a zakončím tak slavnostně rok 2012!


Jestli jsme v ten slavný den museli ke škole dorazit brzo, si už nepamatuju, ale myslím, že jo. Teda teď se mi mlhavě vybavuje něco o tom, že bylo 8 hodin a asi 17 minut a já se se Chytrolínkou (tuto přezdívku právě získala díky své neskonalé chytrosti :)) radovala nad tím, jak my si frčíme do Německa na vánoční trhy a ostatní se ve škole zrovna učí (asi matiku). :D Než jsem nasedla do korábu, ještě jsem byla celá stažená strachy, protože zrovna (na)sněžilo a já se bála, aby to ten autobus vůbec zvládl. Před nějakou dobou se mi mamka navíc přiznala, že taky nebyla moc v klidu, protože před odjezdem viděla podezřele vypadajícího řidiče, jak nejspíš na obrubníku seděl, kouřil a zahlásil něco sprostého o tom, že se z té jízdy po*** či něco takového ve smyslu, že ta jízda do Drážďan po ledu bude sado maso. Ještěže jsem to v té chvíli nevěděla! :D

Během cesty se kromě poslouchání písniček, občerstvování, občasného plkání a častého pospávání ještě děly věci. Například jsme se dozvěděly něco, co jsme vůbec nepotřebovaly vědět. Paní profesorka, sedící přímo přede mnou, totiž své kamarádce začala vyprávět, kdo se jí za mlada líbil a nějak to nechutně rozváděla, což už jsem naštěstí zapomněla. Chudák pan Bartoška! :D

Nejdřív jsme přifrčeli k právě rekonstruovanému zámku Moritzburg
(nejlepší fotka bez hlav ostatních)

a dostali nějaké ichtylní papíry na vyplnění. Naštěstí jsem se s nimi nemusela dělat, když jsem nebyla němčinářka, takže zelená a naštvaná byla jen Chytrolínka. :D Mrzlo až praštělo, a navíc trvalo vždycky hodinu, než se profesorka s kámoškou někam dovalila, před tím asi vykecávala díru do hlavy nějakému místnímu člověku (ale pořád lepší než ruštinář, který nás potom šíleným tempem honil jako vzduté kozy), tak jsem ztratila i poslední zbytky zájmu o tuto památku, kde se točila pohádka Tři oříšky pro Popelku, což nám nezapomněli opakovat na každém kroku. Teda slyšet německou verzi slavného Gottova hitu Kdepak ty ptáčku hnízdo máš (ups, spíš to byla včelka Mája) byl snad větší záhul, než edit od Pátroviče nebo než vidět přeložený název již zmíněné pohádky. :D Nic proti němčině, jo, ale byla to sranda.

Prohlídku jsme měly docela rychle za sebou, tak Chytrolínce zbyl čas na to, aby se odebrala na jistou místnost. Byla jsem pověřena čekáním, které jsem si proložila okouknutím pár blízkých stolků se suvenýry. Se stále plnou peněženkou jsem se vrátila na původní stanoviště a potloukala se kolem, ale po nějaké době už mi to začínalo být podezřelé, jestli náhodou už nešla ven. Také mi připadalo divné se tam pořád ochomýtat jako potenciální zloděj mezi bandou lidí, jejichž jazykem jsem neuměla říct nic kromě pozdravu a jednoho sprostého slova, tak jsem se nenávratně odebrala k východu. Jako pošuk jsem to tam dvakrát hlemýždím tempem obešla, fotila každý šutr a Chytrolínka nikde! S obavami jsem se tedy vydala směrem, kterým jsme přišli, tam asi nikdo nebyl, možná profesorka, ale spíš ne, a znovu k východu. Jak jsem byla šťastná, když jsem tam zahlédla Chytrolínku! Prej mě taky všude hledala. To byly nervy! :D

Až se konečně všichni vybatolili, mohli jsme se celí zmrzlí vrátit do skvělého busu a nechat se odvézt do Drážďan.
Tam byla taky Sibiř hadra, sněžilo a pan profesor musel podávat sáhodlouhý výklad u všeho, tak jsem se bavila nadšeným zvěčňováním fotogenických lamp.

Bůhvíproč jsme do nějaké budovy zalezli a tam ve vstupní síni, kde neměli sedačky, vážně dlouho čekali obklopeni bodyguardy, abychom zase byli vyvedeni ven. Dále si bohužel nic nepamatuju, jen to, jak jsme se vláčely městem po té, co nám dali x hodinový rozchod. První místo, kam jsme zamířily, byl samozřejmě vyhřátý Mekáč, disponující jídlem. Trochu jsme se zhádaly o to, kdo bude objednávat - pochopitelně Chytrolínka, když já neuměla německy ani ťuk! :D

Takto jsme strávily asi první hodinu z možná ještě delšího vlekoucího se rozchodu, během níž jsme si potykaly, že půjdeme jen kousek, nenavštívíme žádnou památku (jedna, kam chtěla, byla už zavřená) a zase se do podniku s nezdravými potravinami vrátíme. Obešly jsme tedy pár budov a zíraly, když jsme odevšud pořád slyšely jen samé shei*se. :D Na náměstí Chytrolínku kromě focení všeho zaujala nějaká vánoční akce, během níž na pódiu někdo zpíval a něco předváděl, což se mi teda vrcholně nelíbilo, protože mi byla zima a jediné mé myšlenky patřily teplu a jídlu.

Naštěstí jsem se přeci jen dočkala druhé návštěvy McDonaldu, tak jsem měla dostatečně rozjařenou náladu na to, abych se mohla zachechtat a udělat nějakou ptákovinu na neznámého náhodného člověka, který šel na ulici kolem výlohy, podíval se na mě a pobaveně to oplatil. Chytrolínka z toho smíchy padala ze židle a i já nemohla uvěřit, že jsem to vážně udělala! :D No tak aspoň jsem jednomu německému dědovi vylepšila den, snad si to pamatoval a někomu třeba vyprávěl. :D

Po další nekonečné době jsme se odsunuly na místo srazu a další věky čekali na zbytek. Na jednu stranu mi bylo líto, že jsem si nic nekoupila (žádný suvenýr mě nezaujal), když jsem měla peníze, celý výlet strávila myšlenkami na teplo, jídlo, jaká je venku zima, a část proseděla v Mekáči, ale tak co se dalo dělat. Z cesty zpátky si pamatuju ještě větší nic, jen to, že jsme možná přijeli pozdě. :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama