"Dobrý" pátek - část 1. (nenaučený příliš aktivní zombík)

9. ledna 2015 v 5:40 | Anchor |  Myslánka
No jo, už zase se mi jednoho dne děly ptákoviny, tentokrát pro změnu v pátek. :) Snad se u čtení tohoto aspoň někdo pobaví, o čemž trochu začínám pochybovat, protože jsem si vzpomněla na nepříliš zaujatý výraz jedné mé kámošky, které jsem vykládala o vtipnější části tohoto dne. Holt mně se to v tu chvíli zdálo vtipné, tož případné drahé věrné existence, stále se chtějící prokousávat tímto článkem, pevné nervy vám přeju! :)


Začalo to ránem, i když zhruba půl čtvrté je pro někoho ještě noc. To jsem se totiž zase neočekávaně probudila a nemohla znovu usnout. Jo, den před tím jsem na posledním tréninku v taneční škole (kam jsme přišli jen dva, protože ostatním se nechtělo), vypila své snad první pořádné kafe v životě a bylo mimochodem bez mléka, na což se jeden kluk několikrát vyjádřil, že by to porazilo i vola, ale že by mi dovolilo snad po jedenácté konečně usnout a pak mě nějakou dobu před čtvrtou probudilo?

No to je jedno, až mě přestalo bavit se neužitečně vynervovaně a zoufale převalovat v posteli, šla jsem si radši do báglu pro ze 3/4 přepsanou látku na značný test z češtiny, jenž jsme měli psát tohoto dne a na nějž jsem se ještě vůbec neučila. Takhle jsem tedy strávila +- hodinu a zbývající čas do 5:40, kdy mi zde vychází články, jsem zaplnila posledním pokusem o krátký spánek a čtením článků na oblíbených blozích. Dříve jsem je sjížděla až u snídaně, ale před nějakou dobou mým očím začal přechod z pokoje do koupelny se šíleně jasně zářícím světlem vadit natolik, že jsem si je chtěla postupně mírněji zvykat na světlo tabletem už v posteli. Schválně jsem si svůj článek víc jak dvakrát od přednastavení nečetla, abych si mohla počíst v ten den a pokud možno vážně až u jídla, ale samozřejmě mi to nevydrželo, takže jsem u snídaně civěla asi do stolu (už nevím), protože Reflex, který měl přijít ve čtvrtek, už posté zase nedorazil.


Naštěstí jsem tentokrát autobus stihla a nemusela jako předchozí den dojít vykosit na zastávku jiného. I když to bylo nanejvýš příjemné, protože jsem si tam přikráčela pěkně v klídku a poslechla si spoustu super písniček! Tak aspoň jsem tentokrát přišla do školy zase včas a né jen na část první hodiny (což paní profesorka jaksi asi nezaregistrovala a do třídnice zapsala něco jiného - to už jsem teda mohla pokračovat v zajímavé diskuzi s Gurmánkou, jíž odpadla němčina).

Kvalitou znalostí nabraných ve čtyři ráno jsem si už nebyla jistá, i odvážila jsem se požádat Eneul o vyzkoušení. Kupodivu na mě tentokrát nebyla protivná a uvolila se pár otázek vymyslet. Následovala spousta hodin, během nichž se bohužel nešlo učit na jiný předmět. Nebo šlo, ale radši jsem tentokrát dávala pozor.

Tu nějak nastala půlhodinová přestávka a s ní i poněkud nelegální výjimečný odchod již zmíněných dvou kámošek do Billy (v kantýně bylo zavřeno a u automatů fronta) a můj do druhého patra, protože od páté hodiny včetně nám začínala zkouška sboru. Normálně bývá až od sedmé a za těchto okolností nás paní profesorka nemusí omlouvat z hodin, ale když byl za týden ten vánoční koncert... Prostě jsem se rozvalila na sedačce na chodbě u lidí z jedné třídy, vědoma si pověřením zabrat místo pro nás tři.

Vtom jsem spatřila přicházet dvě holky z učebny hudebky a zaslechla jednu říkat něco o tom, že musíme jít do výtvarky, protože je nás moc. Znejistěla jsem, ale ještě neodešla. Když pak paní profesorka přišla za těmi kluky, sedícími vedle a zopakovala jim to samé, dala jsem se vážně na cestu přes dlouhou chodbu a dvě patra. Ještě neskončila s mluvením, ale já už to nevnímala, na co, žejo, vždyť to, co jsem měla slyšet, jsem už slyšela. Trochu mi bylo divné, jak se celý sbor může vejít do jedné třídy a ještě s lidmi s nástroji atd, ale co, uvelebila jsem se na zatím nezabraném výhodném místě a dala se do svačení - ten humus v jídelně, který bývá vznešeně nazýván obědem, naštěstí konzumovat nemusím. :D

Za nějakou dobu mě překvapila jedna holka, s níž jsme před lety chodili na biologický kroužek, s otázkou na to, co tam dělám. Tak jsem jí zmateně pokusila zrekapitulovat a shrnout vše, což naštěstí po chvíli docela pochopila. No až za pár minut mě osvítilo a zjistila jsem od ní, že v této třídě kvůli příliš vysokému počtu členů sboru má být její třída, o osudu zbytku nevěděla a protože jsem kolem sebe viděla jen samé kvintány, rozhodla jsem se vydat na dlouhou pouť zpátky do hudebky. Před tím jsme ještě stihly nadšeně zjistit, že už jsme dvě, kterým jsou noty k ničemu a při zpívání písniček bychom klidně mohly mít jenom text a výsledek by byl stejný, čímž nechci říct, že jsme až takoví géniové, právě naopak. :D

Ve třídě s již usazenou směsicí studentů z různých tříd jsem né zrovna nadšeně zjistila, že Eneul s Gurmánkou už jsou s pitím zpátky a vesele si stihly zabrat místa na sezení. Ovšem pro mě zase ne. Jo, je nás tam hodně a ukořistit byť jen jednu židli pro sebe je mnohdy nadlidský úkol, ale co. :D Ten nežádoucí komentář od zírajících holek "teď ji ty dvě pořádně naštvaly" byl výstižný. :D Ale dobrý, nemusela jsem si jít pro extra židli do jiné třídy, jedno místo na mě ještě zbylo a bylo docela výhodné. Vedle mě si totiž sedla holka, která byla sice na zkoušce sboru poprvé, ale aspoň byla taky ze sopránu a půjčila mi část not, které jsem si ještě nevzala doma ze stolu, kam jsem je odložila po koncertu na náměstí u příležitosti rozsícení vánočního stromku, který svítil už i před tím, ale to je přece jedno - tohle rozsvícení bylo slavnostní a oficiální (k tomu bych taky měla jednu vzpomínku, asi z ní bude komiks :))! :D

Ještě jsem stihla narazit několikrát do (věcí) ostatních, když jsem si odbíhala za dalším zkoušením k Eneul, které mi ovšem moc nepomohlo, protože se zeptala jen na pár věcí, jelikož zrovna spolužák hrál pěkné skladby na klavír a u toho + u kecání ostatních se nedalo se ani učit. Ve volných chvílích mezi zpíváním jsem si stačila udělat tahák, ale při testu, na jehož napsání jsme museli odběhnout, jsem ho nepoužila. Nevadí, s tou jednou otázkou, kterou jsem nevěděla, by mi stejně nepomohl. Juchů, písemkový strašák toho dne byl za námi!

Pak už jsme jen dopařili na sboru, během kterého mi furt padaly věci a jednou jsem si je i komplet shodila, ale na schodech jsem se možná řehtala už něčemu jinému. Asi tomu, že jsem měla domluvené setkání s mamkou kvůli vyzvednutí šatů na věneček (klid, bílé jsem si jako poslušná nekurzistka nevybrala), nevěděla jsem, kdy mi jede autobus a nemohla jsem si to zjistit, protože celé rodině zrovna v ten den táta nechal přenastavit SIMky do mobilu - vlastně v tuto chvíli už nefungoval jenom mně, ale to neřešte. Naštěstí jsem se dovolala z Gurmánčiného, no stejně mi to bylo na dvě věci, když jsme se k místu srazu vydaly pěšky (měly jsme hodně času).


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama