Minulost tě dožene aneb exŠílenec HOCZákoidní

27. února 2015 v 5:40 | Anchor |  HOCZ a já
Myslíte si, že píšu cákle? Jestli ano, pak bych se vám trochu divila, protože ve třinácti a hlavně čtrnácti jsem teprv byla rozjetá! :D Pro všechny, kteří mě před pár lety nepotkali na HOCZ (ráji fandů knížek o Harry Potterovi) a jimž tímto gratuluju, jsem si připravila menší ještě publikovatelnou ukázku, co se z dob mého působení na již zmíněné internetové RPG hře zachovala, a to sice (nejen) vánoční dopis mé postavy jejím kamarádům. :) Ten text v hvězdičkách je popis děje, jak vám asi dojde! :D


*Přiletí k tobě veliký čile a strašidlácky zároveň vypadající opeřenec soviskovitého charakteru a tak něják sebou mlácne přímo na tvé rameno. Zatváří se jako těžkej king a natrpělivě zatřese pařátkem, ne kterém se skví něco vskutku krabicovitě vyzerajícího. Neodoláš a po následném nemravném přivlastnění věci započneš předlouhou akci za účelem podívání se dovnitř. Pan Sovisko si mezitím načechrá peří, pronikavě ti zavříská přímo do slechu a bez jediného dalšího pohledu na tvou velectěnou existenci se vydá na zpáteční cestu, nezdvořák jeden. Až se vzpamatuješ z nadávání nebohé sůvě do slov, která by se neměla pronášet ani po desáté hodině večerní, konečně narazíš na dopis a dáreček. Za chvilku pracného rozmýšlení se, có žé jako si prohlédneš nejdříve, se rozhodneš se napínat déle a ke dvěma smyslovým orgánům zraku si přiblížíš psaní.*


Velevážený člene rodu Homo sapiens sapiens,
právě máš tu čest být obdařen tou úžasnou povinností si muset číst dopis od všemocné Wingetky.
No prostě a jednoduše, přeju ti hodně štěstí a zdraví a (to abych nebyla zas až tak hodná) mraky průšvihů a špatných známek. Tož to užij si onu překrásnou chvíli, kdy ještě netušíš, co jsem ti to vlastně poslala. A nevopovažuj se mi potom říct, že se ti to nelíbí, jinak z tebe nadělám řízky, barde, a né že né, protože jó! :D
Evinka
*Na konci prastarého pergamenu, jenž voní jako prestižní havraspárské muffiny nebo co, se ti nějakým blíže neznámým způsobem podaří najít ještě jeden řádek, psaný jakoby ve spěchu.*
PS: Mám tě ráda, kámo! :)

*Po několika dalších minutách, strávených spokojeným pěním ód na "nejlepší kámošku ***", se konečně dokopeš k tomu, abys pohlédl na dárek, u kterého se kýve jakýsi podezřelý štítek. Zase se zdržíš a pokusíš se na něm přelouskat text.*
Tak todlencto se ti bude určitě hodit během celé tvé školní docházky. A jestli budeš chybět na testy, tak si mě nepřej! 3:D
*Pobaveně se ušklíbneš a konečně zaostříš na dáreček. Hele, Střevouzel! Hnedle popadneš do pazourů brk a dáš se do škrábání odpovědi...*


I nějaké úkoly (však mi postava studovala na Škole čar a kouzel v Bradavicích) jsem našla! :) Protože jich je víc, dám sem místo nich vypracování jedné soutěže, které se setkalo s ohlasem! :D

Tu máte zadání:

Bloumala jsem tak jednou ulicemi Londýna a ani nevím jak, ocitla jsem se u zdi jakéhosi domu. Nebylo na ní nic zvláštního, mimo nápisu "Láska trhá nás na kusy." Zajímalo by mne, kdo a proč to tam napsal. Po vás chci, abyste popustili uzdu své fantazii a napsali o tom člověku příběh. Kdo to byl? A co jej vedlo k tomu, že napsal ten nápis? Minimální délka je půl pergamenu, kratší práce ani neposílejte. (NONRPG: Příběhy s postavami z knih HP také číst nebudu, ale jinak můžete jít do čehokoliv a třeba psát o našich bradavických profesorech.)

A takhle jsem si s tím poradila:

Belzebub jede!

Tož tento nápis budiž přičten na konto jistému Belzebubovi Tlamatému. Tlama, jak mu říkávali jeho dobří přátelé, byl veleváženým občanem Londýna s mnohasetletou praxí v trhání pavoučích nožiček. Asi si řeknete: "K čemu jsou ale, hergot, dobré nějaké hnusné chlupaté pařáty těch děsných nechutných mouchopožíračů?!" Ejhle! Vězte, že to v době lorda Voldedorta... teda Voldemorta, samozřejmě (co to plácám?) byly pro neurozené mudlácké čaroděje posvátné relikvie.

Tradovalo se, že pavoučí nožiska, urvaná o půlnoci třináctého dne v měsíci za zpívání starouzbekistánských žalmů a tancování rituálních divošských tanců, mají onu prazvláštní moc je ochránit před zvrhlou vraždící touhou Smrtijedů! Jen za pouhou šanci mít něco tak magicky užitečného doma na zdi byli lidé ochotní zaplatit miliony galeonů. To se ví, že se na tom pokusilo (a úspěšně!) zbohatnout hejno šarlatánů, podvodníků, vodníků a závodníků, tož to starej dobrej Tlama nesměl chybět. Teda starý plesnivý dědek to v té době ještě nebyl, vždyť mu bylo jenom devadesát pět.

Ále zpátky k tématu! Jak si náš pohledný a chrabrý hlavní hrdina tak poklidně vyrážel do lesů a hájů, křovin či jeskyní za mordováním mnohdy i smrtelně jedovatých osminožců za účelem výše již zmíněným, tu se před ním na slizkém vláknu zhoupla jistá pavoučice - prostě pavoučí samička, nó. Ale nebyla to jen tak ledajaká zplozenkyně nočních můr, kdeže, děvečko, tadlencta na sobě měla mnohem delší chlupiska, než všechny ostatní v dobách před ní i za ní. A co víc - měla také takový odporný šakalí dech, až z toho puchu padaly knokautované veverky ze stromů. Prostě svou dokonalou odporností naprosto uchvátila Belzebůbka, který si z toho údivem sedl do mraveniště.

Leč co se nestalo! Nebohý Tlama nemohl s ní sdílet lásku vzájemnou, neb zrovinka měl takového nedočkavého zákazníka, chtivého pořádných šťavnatých pavoučích nožiček, který mu v tu chvíli stál za zadkem. Teda né přímo za jeho hýžďovým svalstvem - nechtěl se přeci dostat neodbytným drzým mravenčiskám do rány. Tož chlapík hejknul na Tlamatého: "Urvi tomu ty paznehty, sic dostaneš na budku!" a Belzík musel chtě-nechtě jednat. S pláčem na sličnou pavoučici vytasil nůž, divže si přitom neufiknul nos, a jal se sekat, neb neměl to srdce zbavit ji pařátků ručně. Ale co to! Netrefil se. Tož to nakonec musel přemoct svůj žal a sundat si rukavice. Jakáť tragédie! Urval své milé nožky zaživa, něco zakvílel a cukl sebou, poněvadž na slušný rituální tanec se asi v tu chvíli dvakrát necítil. Flákl svému zákazníkovi její nožiska do rukou a rychle vzal nohy na ramena. Ani ty prachy za fušku si nevzal.

Bloumal, bloumal dlouho rek náš Londýnem s bednou věrných flašek ohnivé whisky na hrbu. Opíjel se celý týden. Když už už cítil, že bude po něm, vzchopil se a z posledních sil si hrábl do kapsy. Kupodivu měl štěstí, a tak se jeho nenechavé roztřesené hamižné pracky mohly sevřít okolo mudlovského lihového fixu, povzbuzeného jemnou esencí několika kouzel proti smazání se. Rychle načmáral onu osudnou větu na zeď za sebou, svalil se a zavřel oči.

V tu ránu už Belzebuba Tlamatého nebylo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama