Březen 2015

Zklidni hormon, barde!

27. března 2015 v 5:40 | Anchor |  HOCZ a já
Původně se tento úkol mé postavy bradavické studentky na RPG hře HOCZ jmenoval Pšpšchrooocht!, ale protože se mi zalíbila moudrá rada jednoho hejska z tohoto výplodu, šoupla jsem do nadpisu radši ji. Vskutku brilantní rada, což? Zklidnit sebe a zklidnit své hormony! Kéž bychom mohli ovlivnit i to druhé? Nebo ne? :D


Tak asi první velezážitek s věcí kouzlovitého charakteru se rozhodl se zamíchat do života veskrze mého už hnedle první den působení na půdě příčnouličské. Nebo spíše první večer, budeme-li prvněpřesní. To si to má těžce vytuněná existence žblemcala středem ulice, když tu ji něco upoutalo za výlohou jistého obchodu s košťaty.

"Jé, hele, to je ale hůůůstý! Mami, pocem, tady je nějaké děsně divné koště snad z pravěku!" nadšeně jsem zavřískla na celé kolo a zamáchala za sebou pazourem, podobna stoletému křečku vejrajícímu na zelí (neřešte, na tento zvláštní příměr z vlastní hlavy jsem tenkrát byla moc hrdá :D). Ačkoli jsem kormidlovala končetinou vskutku horní nějakou tu triliontinu vteřiny, stále se nedělo nic podobného tomu, že by se jeden z členů mafiánských bossů začal otráveně potácet za mnou. Tož překvapeně jsem vytřeštila bulvy, ponechala pometlo osudu svému, přestala ostatní přizabíjet svou prackou a jala se rádoby elegantně započít delikátní akci, spočívající v rychlém otočení se na špičce nohy bez pomocného použití té druhé.

1. Anglie: Den 1. - nakrknutý kůl v plotě + cesta trajektem

20. března 2015 v 5:40 | Anchor |  Myslánka
To byl taky nápad si o této návštěvě ciziny nic nezapsat, jak si na to mám po skoro 2 a 1/2 roku vzpomenout? :)

Nemám sebemenší ponětí o tom, jak jsme se o cestě do výše zmíněné země dozvěděli, každopádně stejně popisování této doby před jako obvykle by nebylo tentokrát moc zajímavé, neboť jsem se spolu s Eneul a skoro všemi ze třídy přihlásila v pořádku a včas. Do odjezdu jsem si udělala odpočítávadlo! :)

Jedna z věcí, ze kterých jsem měla strach, bylo plánované ubytování u anglických rodin, bohužel v Bathu a ne v Londýně. Jací asi budou ti lidé a hlavně, co budu jíst?! Jsem velmi vybíravá (dalo by se to vylepšit použitím toho, že jsem labužník? :D), ale zase když už mi něco zachutná, je více než pravděpodobné že dotyčným pokrmem nepohrdnou ani ostatní. Jenže do neznáma je tato vlastnost jaksi nežádoucí.

Já a černá magie

13. března 2015 v 5:40 | Anchor |  HOCZ a já
Klid, jedná se pouze o úkol z HOCZ (RPG hra, můžete si tam vytvořit postavu, která bude chodit do Školy čar a kouzel v Bradavicích), který jsem napsala za svou postavu před několika lety. :) Kdepak já osobně a černá magie! :D


Oho, pro spojení mého převelectěného já a této tak nějak většinou zlovolné magie nemusím chodit daleko. Stačí si jenom vzpomenout na to, jak jsem se jednou časně zrána (prosím čtěte ve dvě hodiny odpoledne) ještě v Londýně vydala jako obvykle hřadovat k jídelnímu stolu. Tož zase jsem si musela o nějaký ten centimetr přisouvat židli, protože ona má jakési nutkání se vždycky přes noc od jídlonosiče vzdálit. Toto by se asi také dalo považovat za dílo jistého typu magie, ale o tom zase budu škrábat radši příště, protože bych se tak vzdálila minimálně o pár miliónů světelných let od toho, o čem jsem se zde původně chtěla sáhodlouze rozepisovat.

Každopádně jak jsem si tak spokojeně zasedla k jídelňáku, jala jsem se jako obvykle natahovat po všem poživatelném kolem sebe. Né abych se náhodou odploužila před rozvalením se do komory pro něco k snědku, to by samozřejmě bylo při mých ranních zvycích a obyčejích veskrze nepřípustné. No díky úžasné souhře náhod, příhod a výhod se mohly mé nenechavé pracky sevřít okolo něčeho drobivého, samo sebe hrdě nazývajícího rohlíkem, jakési salámovité věci a sýru. A jé, to se nemělo stát! Po hrůzném identifikování poslední věci následovalo prudké otřesení, stáhnutí nebohého pazourku blíž k sobě a zděšený výkřik ve stylu: "Mamííí, co tady zas dělá ten starej smrdutej sejr?" Aneb další důkaz toho černočerného tentononc, neb co jiného by mi mohlo podstrčit tuto mnou nenáviděnou díratou žlutou věc, že.

Legenda o vzniku mého mateřského znamínka aneb Pozor na Kinder pinguí

6. března 2015 v 5:40 | Anchor |  Myslánka
Jako hodně malé (zhruba kolem 3/4 let) se mi jednou zdálo o tom, že jsem zjistila, že mi zmizelo mateřské znamínko na levém boku mé pravé dlaně. Tak jsem se nad tím zaradovala a s ještě větší chutí jsem se zakousla do v nadpisu zmíněné sladkosti. Jenže co to? Kousek čokoládové polevy mi ulpěl na místě bývalého znaménka! Tak jsem se to hned snažila sundat, ale pořádně to nešlo dolů, takže jsem tam měla novou tečku! To bylo k vzteku! :D

Za nějakou dobu jsem i ve skutečnosti seděla v kuchyni a před sebou měla Kinder pinguí.
Nějak se stalo, že jsem se podívala na ruku a co to? Tečka tam vážně nebyla! Tak jsem mile překvapená honem zavolala mamku, aby se přišla podívat. Jenže než přišla, po chvíli nejistého přemýšlení jsem se zakousla do dobroty a nad obavami z vyplnění snu jsem mávla rukou. Zmíněného rodiče jsem přivítala nadšeným a roztržitým vysvětlováním, že se mi o této události zdálo (ale už nevím, jestli i o jejím příchodu), jsem jí chtěla ukázat zmizelé znamínko. Ano, na jeho místě jsem našla kus čokolády. Ano, jala jsem se ho odškrabovat a ano, nešel sundat úplně, zůstal tam flíček. Čokoláda z Kinder pinguí se mi opravdu propila do kůže a vytvořila nové mateřské znamínko!

Celá zmatená jsem se pokusila přesvědčit mamku, že tam opravdu ještě před chvilkou nebylo a teď se znovu objevilo kvůli úlomku té polevy, ale nemyslím si, že tomu uvěřila.

Protože to už je několik let, mám na toto mlhavější vzpomínky, ale jsem si celkem jistá, že se to tak stalo. Ale popírá to všechny zákony! :D I tak bacha na Kinder pinguí, jezte ho zásadně zabalení v ochranném plášti a v rukavicích! :D