1. Anglie: Den 1. - nakrknutý kůl v plotě + cesta trajektem

20. března 2015 v 5:40 | Anchor |  Myslánka
To byl taky nápad si o této návštěvě ciziny nic nezapsat, jak si na to mám po skoro 2 a 1/2 roku vzpomenout? :)

Nemám sebemenší ponětí o tom, jak jsme se o cestě do výše zmíněné země dozvěděli, každopádně stejně popisování této doby před jako obvykle by nebylo tentokrát moc zajímavé, neboť jsem se spolu s Eneul a skoro všemi ze třídy přihlásila v pořádku a včas. Do odjezdu jsem si udělala odpočítávadlo! :)

Jedna z věcí, ze kterých jsem měla strach, bylo plánované ubytování u anglických rodin, bohužel v Bathu a ne v Londýně. Jací asi budou ti lidé a hlavně, co budu jíst?! Jsem velmi vybíravá (dalo by se to vylepšit použitím toho, že jsem labužník? :D), ale zase když už mi něco zachutná, je více než pravděpodobné že dotyčným pokrmem nepohrdnou ani ostatní. Jenže do neznáma je tato vlastnost jaksi nežádoucí.


Navíc jisté jsme měli jen ony pochybné večeře a snídaně (teda vlastně ještě svačinoobědy - to se nedalo označit za oběd - které nám měli připravovat na cestu), tudíž jsem byla nucena živořit na krabici čokoládových Bebe sušenek s pár rohlíky (po několika dnech by byly nepoživatelné, tak na co jich s sebou tahat hodně). Obavy z neusnutí (potřebovala jsem se pořádně vyspat, protože jsme měli nabytý program a mým tempem s několika přestávkami by se asi nešlo :D) ani nezmiňuju.

I přes to jsem jela a na to, jak jsem se jako hodně malá divila všem, kteří chtějí jet do Anglie (kde pořád prší, je mlha, ti divní lidé tam mluví jinak než píšou a pořád o páté nasávají nechutný čaj s mlékem), jsem si ani nevzpomněla.

Do rodin jsme měli jít snad po čtyřech, což znamenalo, že naši skupinku budu tvořit samozřejmě já, Eneul, ta kamarádka, co se s ní přichází k naší lavici bavit o koních, a bůhvíkdo, koho k nám profesoři přiřadí z jiné třídy. Gurmánka totiž nemohla jet. Nelíbila se mi vize toho, že tím pádem budu ve trojici a ještě s nějakým cizím člověkem, protože jsem se chtěla na zájezdu bavit s Eneul, což by za těchto okolností nebylo možné, jelikož tamta holka hned uzurpuje její pozornost pro sebe a já bych byla sama. :D Ne, nemohla bych se vmísit do jejich hovoru. :D

Nejen dle zákonu přitažlivosti (na co pomyslíš, to si do života přitáhneš) se tak bohužel stalo a já pak celý výlet nakrknutě klopýtala za ostatními sama jako kůl v plotě, až jsem kvůli tomu nefotila Londýn a i z jiných míst mám jen pár památek, ale o tom možná víc až později. :D


To byl zvláštní pocit, když mě táta i s nákladem přivezl nemravně brzo před gympl, a co teprve ta chvíle, když jsme stále ještě za tmy vyjeli! Směr Anglie, Londýn! Opravdu! Opravdu jsme právě v této chvíli tam jeli! :D Nemohla jsem svou radost sdílet s Eneul, protože zpočátku byla nerudná a chtěla spát, tak ještěže mi nechala místo u okna na vhodně vybraných sedačkách (buď to bylo přesně uprostřed autobusu, nebo těsně před). Spokojeně jsem si poslouchala písničky, ale i tak jsem si chtěla povídat, ale po pár pokusech se drahá Eneul jala vyřehtávat s ostatními, mnohdy i s ne zrovna vyhledávanými bytostmi, tož má nálada byla pod bodem mrazu. Ani venku moc teplo nebylo, tak jsem se tam na zastávkách moc nehrnula.

V Německu si mého výrazu, podpořeného tím, že mi nebylo moc dobře, všimla jedna holka z jiné třídy, která seděla před námi a zeptala se mě, jestli jsem v pořádku, možná řekla ještě něco. Samozřejmě jsem odpověděla, že jo, ale tím spíš jsem začala dumat nad svou situací. Takhle jsem si teda svou navíc první cestu do milované Anglie nepředstavovala. Od té chvíle jsem se jen pokoušela stíhat ostatní, kteří se po mně ani neohlíželi, jestli za nimi jdu. Velmi mě mrzelo, že jsem na cestě tam i zpátky zaspala nikde před tím nezmiňovaný průjezd Nizozemskem.


No, přejděme radši k večernímu výstupu do hotelu F1 v Calais ve Francii, kde jsme měli přespat před ranním naloděním se na trajekt. Z toho jsem taky měla trochu strach, protože u lodí se bojím, aby se náhodou nezměnili v Titaniky, z vody mám naděláno :D a nezjistila jsem, jestli trpím mořskou nemocí, na což jsem ani nechtěla přijít.

Samozřejmě v pokoji jsme byly stále jen tři, protože toho čtvrtého člověka jsme měli poznat až při čekání na příjezd rodin. Kámošky se spolu velkolepě bavily, řehtaly se na celý hotel ptákovinám, což se mi poněkud nezamlouvalo :D, jelikož bylo pozdě (po 10.) a nutně jsem potřebovala usnout včas, protože jsem pravděpodobně v noci moc/skoro/vůbec nespala. Tož do sprch jsem po čase odešla jako první já. Jsou společné, asi 2 pro dámy (2 divné malé místnosti s 1 sprchou a záchodem) a stejný počet jinde pro pány. Jestli je uvnitř obsazeno, se nějak značilo červenou a zelenou barvou (po otočení klíče, jestli víte). Že jsem to tam trochu zamokřila a asi mi padaly šampony (samo, že si umyju vlasy, když příští den vystupuju v Anglii!), ani nemusím psát, že jo? :D

Po vrácení se na pokoj pokračovala dámská jízda dvou spoluobyvatelek nevelkého, leč docela hezkého, pokojíku s 1 velkou postelí, palandou kousek nad ní, velikým zrcadlem a možná kosmetickým stolkem a asi více zásuvkami před ním. Naštěstí si 2. kamarádka s sebou vzala fén a půjčila mi ho, stejně jako poté u lidí v Bathu. Bacha, v Anglii mají jiné zásuvky (a divné splachování na WC :D), musíte si vzít adaptér! Samozřejmě ona ušlechtilá, leč největší a nejtěžší osoba spala na palandě, pod kterou jsem byla umístěna já. Nevím, jestli jsem nakonec neusmlouvala přemístění se na volný prostor. Eneul dělala virvál kvůli tomu, že jsme spaly na manželské posteli, jako pak i u té rodiny a když mi tam byla velká zima pod tenkou dekou a jí bylo vedro, měla velký problém s vyměněním si pokrývek. *oči v sloup*


Z hotelu ani Francie jsem bohužel neviděla nic víc, než tyto dvě místnosti, chodbu a automaty na občerstvení před východem. Začala jsem mít velkou žízeň, ale bohužel mi žádné pití nezbylo a drobnými jsem nedisponovala (to nikdo), takže dobré vyhlídky, no. Naštěstí mě těsně před odjezdem zachránila paní profesorka, když mi koupila jedinou dostupnou pidi vodu. :) Od té doby jsem si začala dávat extrémní bacha, aby se takové drama s pitím už neopakovalo! :D


Do trajektu se velkolepě najelo autobusem, z něhož jsme museli na lodi vystoupit. Protože bylo brzo ráno, mám také rozmazané fotky žlutých v mlze rozpitých světel přístavu Calais, jako jedna blogerka, jejíž adresu si nemůžu vybavit. Uvnitř to bylo fajn, jediné, co naznačovalo, že jste na lodi, bylo, že jaksi celý objekt vibroval (nevím, jestli celou dobu), motor vrčel a za velikými okny s tlustým sklem byla extra dole vidět čeřící se voda. Chtěla jsem vylézt na palubu, ale byl vichr a zima jako něco, Eneul se nechtělo, mně samotné taky ne, navíc pár ostatních hlásilo, že nic nevidí. :D

Co si pamatuju z trajektu?
  • Že měl několik pater, mezi kterými jsme se přemísťovali jak jinak než schody
  • že jsme se plavili zhruba 2 hodiny
  • že tam byla/y nějaká/é restaurace, chodba s obchody a taky místo s automaty.
  • První cesta byla úplně klidná, bez vln, ovšem myslím, že i tak nebylo pár lidem dobře, já naštěstí byla úplně v pohodě.
  • I když jsem se snažila spát na lavičkách u oken, nešlo to.
  • Do obchodu naproti nim jsem sice zavítala, ale nic extra neměli, navíc to bylo asi drahé, ale možná jsem si teď nebo až potom něco koupila, možná včetně Kinder buena (no, určitě 2 jsem si na zpáteční cestě koupila v automatu, což je opravdu podstatné :D), známého již ze školních automatů. :)
  • Cizinců bylo uvnitř plno, určitě mezi nimi byli školáci z Francie, kterým jsem rozuměla jen samé "Oppa Gangnam Style" - ta písnička tehdy evidentně letěla. :D

Vlevo jediná fotka, pořízená na francouzské pevnině (cedule na hotelu F1),
uprostřed rozpitá světla přístavu Calais
a vpravo pohled z trajektu, na kterém je vše (= čeřící se voda + neviditelný obzor :D)


Jo, já vím, že v nadpisu je "Den 1." a ta cesta trajektem i s odstavcem o dramatu s pitím přesahuje do 2. dne, ale nač rozdělovat dobu před vlastním příjezdem do Anglie? :)

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Leeri Leeri | E-mail | Web | 21. března 2015 v 8:19 | Reagovat

Páni, měla jsem pocit, že jsem tam byla s tebou. Užij si to! :-)

2 Eneul Eneul | 22. března 2015 v 19:43 | Reagovat

to neni pravda :D! ještě teď si pamatuju že jsme měli jen jednu peřinu, nějakou extra velkou :D

3 Anchor Anchor | E-mail | Web | 22. března 2015 v 19:47 | Reagovat

[1]: Super! :-D Děkuju! :-)

[2]: Aha, tak ta peřina byla jejich, no :D Ale co je na tom, nechtělas mi ji dát, protože jsem měla s sebou svou tenkou zelenou deku, takže výsledek je stejný! :D

4 Anchor Anchor | E-mail | Web | 22. března 2015 v 19:48 | Reagovat

[2]: Logicky až poté jsme měly jen 1 peřinu, protože ti pak taky byla pod tou dekou zima! To si pamatuju! :D

5 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 23. března 2015 v 20:54 | Reagovat

Jéj, tak to se těším, až pojedu já do Anglie :D Toho trajektu se trochu bojím :D

6 Anchor Anchor | E-mail | Web | 24. března 2015 v 20:34 | Reagovat

[5]: Neboj, určitě to v pohodě zvládneš! :-D

7 Amálka Amálka | Web | 25. března 2015 v 11:28 | Reagovat

Článkem jsi mi připomněla, jak jsem taky jela na ZŠ do Anglie trajektem a byly jsme s kámoškou ubytované v rodině. Mám na to dodnes skvělé zážitky, nejvíc zrovna na to jídlo, které nám pořád podstrojovali :)

8 Anchor Anchor | E-mail | Web | 25. března 2015 v 22:17 | Reagovat

[7]: To je dobře! :-) Na nás vlastně taky byli hodní, ale holt ke svačinám (které nám měli připravovat, jak jsem si právě vzpomněla :-D) nám dávali kromě tradičního malého sáčku s brambůrky i tousty s podezřelým masem! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama