Zklidni hormon, barde!

27. března 2015 v 5:40 | Anchor |  HOCZ a já
Původně se tento úkol mé postavy bradavické studentky na RPG hře HOCZ jmenoval Pšpšchrooocht!, ale protože se mi zalíbila moudrá rada jednoho hejska z tohoto výplodu, šoupla jsem do nadpisu radši ji. Vskutku brilantní rada, což? Zklidnit sebe a zklidnit své hormony! Kéž bychom mohli ovlivnit i to druhé? Nebo ne? :D


Tak asi první velezážitek s věcí kouzlovitého charakteru se rozhodl se zamíchat do života veskrze mého už hnedle první den působení na půdě příčnouličské. Nebo spíše první večer, budeme-li prvněpřesní. To si to má těžce vytuněná existence žblemcala středem ulice, když tu ji něco upoutalo za výlohou jistého obchodu s košťaty.

"Jé, hele, to je ale hůůůstý! Mami, pocem, tady je nějaké děsně divné koště snad z pravěku!" nadšeně jsem zavřískla na celé kolo a zamáchala za sebou pazourem, podobna stoletému křečku vejrajícímu na zelí (neřešte, na tento zvláštní příměr z vlastní hlavy jsem tenkrát byla moc hrdá :D). Ačkoli jsem kormidlovala končetinou vskutku horní nějakou tu triliontinu vteřiny, stále se nedělo nic podobného tomu, že by se jeden z členů mafiánských bossů začal otráveně potácet za mnou. Tož překvapeně jsem vytřeštila bulvy, ponechala pometlo osudu svému, přestala ostatní přizabíjet svou prackou a jala se rádoby elegantně započít delikátní akci, spočívající v rychlém otočení se na špičce nohy bez pomocného použití té druhé.


Helemese! Von tam za mnou ale lautr nikdo maminkovatého vzezření nevystával důlek. Inu, co jsem mohla dělati dále, nežli se začíti strašidlácky nenápadně rozhlížet okolo. Ale kdeže, po čestné člence rady starších jako by se země slehla. Jala jsem se tedy smutně protáhnout ksichtík a dumat, kam by se to asi mohla zašít. Ovšem přemýšlení mě brzy začalo velice zmáhat, tož hodila jsem na to splašek a odhopsala k lavičkovatému objektu za účelem vyvalení šunek na odiv veřejnosti.

Jak jsem se tak pěkně rozplácla, zjistila jsem, že vedle mě postávají, posedávají, ba i polehávají jacísi podezřelí tvorové lidští. Podezíravě jsem po nich loupla bulvou a ještě se celá tak jako přikrčila (co kdyby mě náhodou spatřili téže), ale k ničemu dalšímu jsem se protentokráte neměla, bohužel. Očekávání věru pro mě nepříznivé se naneštěstí neočekávaně proměnilo ve skutečnost, no prostě v tvrdou realitu - jeden obzvláště jedlý hejsek na mé neviňoučké já překvapeně zabrejlil.

"Bacha, chlapi, slunce! Tedá holka! Ňáká gertrůda nás přišla špehovat!" začal vyšilovat, šťouchat do svých podobně vyvedených přítelíčků a trkat ke mně bradou. Teda jakó jaksi jsem nepochopila, jakou dozajista zlou holku to myslel, protože já gertrůda přeci nejsem, tož to jsem se zase uklidnila, ale projistotu k nim našpiclovala slechy.
"Ále, sim tebe, ta nás nemůže ohrozit, zklidni hormon, barde," pokusil se ho uklidnit zase jeden z nich, ale trollisko si nedalo říct a co to? Najednou jsem zaslechla jakési zasvištění, ňáké zamumlání a snad hned poté jsem ráčila uzřít světelný paprsek, jak si to vesele putuje vzduchem přímo na mě! Vzhledem k tomu, že se mi poté nezatmělo před očima, nevyrašila mi z nosu třetí ruka, neměla jsem místo uší chobotnice a neměla zadek na čtyři čtvrtiny, tak jsem se po překonání überšoku drobátko uklidnila. Ale najednou mi asi v hlavě něco přecvaklo, protože jsem místo slov slyšela jakýsi šum nebo ševelení či jak to mám vůbec popsat.

Tož to třeskutě vyjukaně jsem se popadla za nebohá ušiska a vzala pařátky na ramena směrem ku starému dobrému domovu. Tam jsem konečně narazila na mamku a jala se jí dotazovati, kde že to byla, když jsem jí chtěla ukázat koště. V tu chvíli jsem si tak nějak neuvědomila, že jí asi nebudu rozumět, na což jsem měla znovu přijít v následujících několika minutách.
"Pšpšchrooocht, chrooopt, chřřt. Chrá, chrááá, sřunk. Chřopity, chřopity, chřopt! Chráááp, chráááp," doneslo se k mým postiženým zvukoidentifikátorům. Nuže zatvářila jsem se navýsost zmateně a hejkla na mamku Cožé?, aby se mi dostalo stejné odpovědi, tentokráte ovšem podtržené mírně nakrknutým výrazem. Ještě pár vteřin jsem tam vydržela bez hnutí stát, abych se popadla za kepku, zamávala šlechtě a odporoučela se do chlívku, jak ti mocní nade mnou soustavně nazývají můj pokoj, ve kterém prý panuje všechno, jen né pořádek, poněvadž jsem naštěstí protentokrát správně usoudila, že ráno je moudřejší večera.


Mimochodem, dnes mám zalít kaktusy, tak snad si na to vzpomenu - prosím, kdyžtak mi to připomeňte v komentáři! :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Happy Happy | Web | 3. dubna 2015 v 14:52 | Reagovat

Skvělý článek! :-) Doufám, že jsi ty kaktusy zalila! :D

2 Anchor Anchor | E-mail | Web | 4. dubna 2015 v 22:54 | Reagovat

[1]: Děkuju! :-) V ten den (27.) jsem si na to vzpomněla, ale pak jsem si řekla, že se zalíváním počkám, jestli mi to někdo nepřipomene :D Tak jsem je zalila až 28. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama