Plašil na tripu, hrdinná výprava za melounem a podivní lidé hradečtí - část 1.

7. srpna 2015 v 5:40 | Anchor |  Myslánka
Jak možná víte, občas jsem se bála. O svůj život. Často iracionálně. Schválně o tom píšu v minulém čase. :D A někdy jsem z toho měla pocity na omdlení a nedalo mi to a nemohla jsem přestat pozorovat svůj dech a tlukot srdce. Jako jestli tyto orgány fungují a fungovat budou. :D O to jsem se taky bála. I když toto snad je bezdůvodné, ale co poté, co se mezi příčiny k obavám zařadily i věci, které by se mohly stát na cestě? No to je jedno. Každopádně během prvního pololetí jsem se docela "vyblbla" a od začátku nového roku to docela jde. Ovšem o v tomto článku zmíněné akci jsem se klepala znovu! Naštěstí míň než to bývalo, ale stejně.

No zpět na začátek. Jakože k nám domů. I když vlastně ne tak docela, když už se bude jednat o naše auto. To totiž mělo se mnou absolvovat svou poslední jízdu, neboť tento týden (v čase začátku psaní tohoto článku) jej budeme měnit za nové. A rodiče se už i v nebohém stále ještě funkčním leč hodně vyježděném dopravním prostředku vybavovali, jak se těší na onen den D a kterak bude super mít nový vůz! Neboť jsem člověkem poněkud pověrčivým, v čemž mě utvrdila i jedna událost z věnečku v tanečních, bylo mi to proti srsti, jako že by se mohl drahý na naftu jedoucí stroj naštvat a... Ani jsem to nedomýšlela!

To taky nepřispělo k mému stavu. Gratulovala jsem si, že mám v tašce mimo jiných věcí i lahev s colou. Jakýť zázračný záchranný lektvar! Ale stejně, když se mělo jet na KFC na nezdravý oběd, kterého jsem se kupodivu měla za určitých podmínek (žádný hamburgr, ale hlavně žádné hranolky) účastnit, neváhala jsem doplnit tátovu objednávku požadavkem pití kupodivu stejné značky. Obvykle preferuju Coca-colu. I prefer to drink Coca-cola rather than drink Pepsi! :D


Když se táty slečna zeptala, jestli má i drobné a on velkolepě řekl, že jo, tak v tu chvíli, když mu je mamka při tom podávala, spadly na podlahu auta. :D Ale to ještě nebyl konec představení, když jsem si přebírala nápoj, šikovně jsem ho chytla, víčko odskočilo a část tekutiny se rozhodla skončit na podlaze jako ty peníze před ní. Respektovala jsem teda její přání nebýt vypita a trochu ze zbylé jsem nechala zoxidovat. To jsem ale šlechetná, co?

Dobře jsem se zachovala i ke svému tělu. Ačkoli jsem zvolila salát, začala mi nechutnat omáčka a začaly se mi nezdát kousky kuřecího masa. Byl mi nabídnut k ochutnání kus tátova žvance, leč odtamtud se na mě vyplížil sejra, jehož jsem odmítla tolerovat. Tož skončila jsem na mém oblíbeném leč asketicky působícím jídle - do křupava opečených rohlících s máslem! Om nom nom!


Po rozklepané cestě do místa bydliště Lenky a spol. za jediného poslouchání písniček na opěvovanou delikatesu dostala aktivní chuť i Bára. Asi aby mi čistě teoreticky nemohla sníst víc jak plánovanou jednu půlku, zbylé dvě vyklouzly z mé tašky a skončily na zemi. Jsem si na ně brousila zuby, ale budiž, bůhvíco se s nimi mohlo dít (přišla jsem na jejich únik až po nějaké době), i rozhodla jsem se je radši moc nejíst.

Mířilo se na bobovou dráhu místo do akvaparku, což se mi líbilo, neboť jsem stále neměla plavky. Není nic lepšího, než se řítit na bobu korytem bez brzdění! Ale i tak jsem chytala nerva když jsem dráhu uviděla! Protože jsem na ní ještě nikdy nejela. Lence fakt nebylo dobře a chtělo se jí spát, no i bez toho jsem souhlasila s první jízdou ve společném bobu s Bárou. S ní jsme se spřátelily, no radši nebudu v tomhle moc optimistická, i když jsme se bavily dobře! :) A co teprve jak jsem se rozklepala, až jsem uviděla ten "výtah"! Skoro 90°mělo to stoupání! Fakt se mi třásly nohy :D

Jak už možná návštěvníci takovéto atrakce znají, vytahování obvykle nepatří mezi extra rychlé. Tohle aspoň nebylo furt jen rovně nahoru. Bob jsme měly jiný, než na jaký jsem zvyklá - byl komfortní s neaerodynamickým opěradlem, který jel po mnou dříve neuznávaném způsobu řešení - dvou trubkách a ne v korytu! O koryto se můžete odřít (jak vám můžeme s Lenkou dosvědčit, neboť dosponujeme kromě videa zaznamenávajícícho to, že jsme překonaly rychlost 52 km/h na pražské dráze,


i tím, zachycujícím náš naštěstí zvládnutý polopád), ale z trubek to může "vykolejit"!

Kvůli těmto dvěma předpokladům jsem se ani nevztekala, když dole nebyl měřák rychlosti. Stejně, trať byla členitá a ne pořád striktně dolů, takže ani to by na překonání rekordu nemělo dobrý vliv (cha, mluvím jako odbornice). Ale fajn to bylo na zážitek! I s tím výhledem! Na všech horách by měly být bobovky a půjčovny koloběžek! :D

Domluvily jsme se, nebo spíš jsme mírně řečeno nervózně vykřikovaly, že první jízdu určitě budeme brzdit. Proto jsme pro tamní menší leč nebojácné (chválím!) jezdce působily začátečnickým dojmem. Chacha! :D Nakonec jsem brzdila jen v některých místech a trochu. Zbylé jízdy i s natáčením na mobily jsme už jely kompletně bez brzdění. :D Ale klid, dávám na nás bacha! :)


Pokračování už brzo! :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Vyhovuje vám, že tak ráda používám perexy (takže musíte klikat na celý článek), nebo byste byli raději, kdybych na vás všechno rovnou vychrlila? :)

Všechno hned!
Klidně tam ten perex nechej

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama