Srpen 2016

Vědma na drátě, podvodník či úchyl? Detektivní pátrání level Hercule Poirot (200 článek!)

26. srpna 2016 v 5:40 | Anchor |  Myslánka
Byl to krásný den, patnáctý srpen. Já, oba rodiče, kámoška Lenka a její sebranka jsme právě relaxovali na farmě. V mém a Lenčiném případě doslova, jelikož jsme si pěkně seděly na gauči u kompjůtrů.

Když tu najednou mi přišel podivný email. Tedy ten první byl vlastně ještě docela v cajku. Nějaká paní mi psala oficiálně vypadající zprávu, že prý byl můj email náhodně vybrán ke sdělení poselství. To také následovalo, obsahujíc vcelku normálně vypadající větu "Ve Vašem životě máte jen pár lidí kterým na Vás zaleží, tak se snažte k nim být ohlduplná a milá, řekněte jim že je máte ráda dejte jim to najevo." Kdosi se podepsal jako "Andělští poslíci", ale u emailu "andelskasdeleni@***.** zapomněl jméno "Liliana Maatova".

Hmmm, nevadí, že mi to přišlo, a nebylo by od věci se řídit tou radou, nemusím být na blízké jen nerudná, pomyslela jsem si a přinesla něco na zub Lence. Té jsem email ukázala, pobavená, tím spíš, že jsem ho viděla přicházet, jako že jsem se koukla do emailové schránky a v tu chvíli přišel. Kvůli této skutečnosti a kvůli Lenčinému nadšenému přesvědčování jsem tedy souhlasila, že odepíšu, když jsem si na konci emailu znovu všimla slov "Ps: pokuď máte další otázky obraňte se na Nás".

Běží Anchor z tábora, radostí se posí*á

19. srpna 2016 v 5:40 | Anchor |  Myslánka
Pojďte si zavzpomínat na svůj tábor se mnou a porovnat své zážitky s mými! :D


Nikdy jsem na tábor nechtěla. Byla jsem proti odjezdu na tuto akci, jelikož:
  • se z mého pohledu desetiletého líného introverta jednalo o ztrátu času. O prázdninách mě nejvíc bavilo se válet v pokoji u knížek, jíst u toho oříškovou čokoládu a zírat na bednu. Jakože televizi. Nebo si to nepamatuju dobře? :D Chodili jsme také na hřiště, s rodiči odfrčeli kromě příbuzných na Lipno... Ale stejně jsem asi nejvíc času věnovala činnostem již zmíněným.
  • 14 dnů byla moc dlouhá doba
  • nechtěla jsem na takové věky vyměnit rodiče za bandu uřvaných hyperaktivních vykuků (= dětí)
  • nesnáším míčové hry, vlastně nemám ráda žádné hry kromě amatérského badmintonu bez sítě
  • jsem se nejvíc bála tamní kuchyně, jelikož jsem vybíravá, například sladká jídla a omáčky nemusím vůbec (kromě čokoládového dortu prokládaného čokoládovou či ořechovou pastou a kromě omáčky v normálním guláši)
  • jsem se trochu bála rozcvičky
Ale nějak se kámošce Vejškovce podařilo mě přesvědčit, a tak jsem tam na přelomu léta po 4. třídě odfrčela! A další rok zase! No fakt že jo, představte si to! :D

Jak to tedy dopadlo?

1. Itálie: Den 3. - Pisa, Grosseto a Tarquinia (+ fotek jako naděláno)

12. srpna 2016 v 5:40 | Anchor |  Myslánka
Den, kdy jsme měli navštivit mnou neoblíbenou Pisu (všichni se fotí před tou šikmou věží v té samé rádoby vtipné póze!), začal vskutku skvěle - u patlání různých léčivých věcí na obličej jsem se nemusela krčit před zraky ostatních a zkoušet zahlédnout svůj odraz v mobilu, alébrž jsem si užívala komfortu u velkého zrcadla.

Ráno mohlo pokračovat nadále úžasně, vždyť na nás čekala snídaně, podávaná formou takzvaného švédského stolu! (na lavicích různé jídlo, vy si na talíř vybíráte, co chcete) Ehm... Z ČR jsem tedy zvyklá na o hodně vyšší úroveň! Jsem ze snídaně v tomto italském hotelu pobouřena dokonce natolik, že ji musím nazvat jako extrémně nechutnou! Naštěstí v hotelích zásadně nepiju nic jiného než colu a vodu, tedy jsem nemusela protahovat ústa dolů jako kamarádky ve chvíli, kdy okusily jakýsi podezřelý nápoj, ale nevyhnula jsem se nepříjemnému bližšímu seznámení
  • s chuťové buňky pobuřujícím pečivem
  • s dusivým odporným do sušenkovita přepečeným minitoustem
  • a s extrémně odporným máslem.
Vidina sušenek, co na mě čekaly v autobuse, mi byla jedinou útěchou, když jsme se s batožinami deštěm plazili k tomu dopravnímu prostředku. Uvnitř se mi tedy zlepšila nálada do té míry, že jsem poté byla pobavená, když nás na megaparkovišti v Pise obklopila jedna ze skupinek černochů a začala dotírat.

Jak mi napsal pan starosta

5. srpna 2016 v 5:40 | Anchor |  Myslánka
Náš pan starosta, to je týpek! Nelže, nekrade, dluh moří, ale i tak se město rozvíjí, je upřímný, přátelský, akční... A co je na tom nejlepší, on vážně existuje! V reálu! Je to člověk z masa a kostí! Navíc je mladý a nevypadá věru zle, akorát už je, kurnik, ženatý, ale o tom jsem vlastně psát nechtěla. :D

Takového člověka tedy nelze neobdivovat. Když k někomu vzhlížíte, možná dostanete nutkání ho vidět na vlastní oči a třeba na něj i dobře zapůsobit. Já jsem nebyla výjimkou. Nevztekala jsem se tak ve chvílích, co jsem ho viděla v hledišti zírat na vystoupení našeho sboru (zná se s paní sbormistriní), a byla jsem extra nadšená, když nás poté chválil. Už dlouho jsem měla v úmyslu jít na jím organizovanou prohlídku města. Ale nakonec jsem nemusela udělat vůbec nic pro to, abych se s ním dostala do kontaktu! :D On mi totiž sám od sebe napsal email!

Toto je holá pravda, čehož je dokladem ten obrázek vlevo nahoře. (ten má být takovou pečetí pravdivosti - že vše v článcích, které ten avatar obsahují, se skutečně stalo)