Září 2016

Posol mi záda

30. září 2016 v 21:09 | Anchor |  HOCZ a já
Jo, záda, a ne oko. :D Jak tak koukám, mám starých šílených úkolů z HOCZ více, než jsem si myslela! Tož šup sem jeden z nich na prostřídání vzpomínkových článků o zájezdu do Itálie! :D


(Měli jsme si vybrat z několika témat hodin a napsat o tom, co si pod tím představujeme.)

Zvyky, tradice a svátky kouzelníků

Ááách, tak na tuhle hodinu se doopravdy těším, protože v naší dosti početné rodině se slaví jistý svátek jménem "Posol mi záda". Sice nemám sebemenší ponětí, zdali se tato přegalakticky úchvatná tradice dostala za ta léta na veřejnost, ale třeba jó, no, kdoví Voldyví.

1. Itálie: Den 4. - Vatikán + Řím 2/2 (ochutnávka Říma a málem našich ruk Ústy pravdy)

23. září 2016 v 20:54 | Anchor |  Myslánka


Následovalo dlouhé plazení směrem k církevní budově, kde se nachází Ústa pravdy. Ovšem ještě kus před tím jsme kdesi dostali volno. To naše zájezdová čtyřka nadšeně využila k občerstvení. Jakože jsme zapadly do nejbližšího zvenčí podezřele vypadajícího pajzlu, kam jsem nechtěla... Ale ještěže jsme tam šly! Náhodou, uvnitř to vypadalo útulně a ten losos na másle, co jsem si ho tam objednala (děsné překvapení, jsem slušný člověk a nekradu :D), chutnal skvěle!

Čekáním na gáblík, pečlivým rozmělňováním potravy v ústech a vyhlížením číšníka kvůli platbě jsme zaplácaly všechen volný čas. Na místě srazu jsme s ostatními stáli celé věky, než se konečně pozdě dovalil průvodce s profesorkami a dělal, že nic! Skandááál! Ale hlavně, že nám říkal, ať my laskavě dorazíme včas. :D

Než jsme se vykotrmelili, stačili jsme ještě zdrbnout toho bývalého studenta našeho gymnázia a budoucího (nejspíše vatikánského) církevního hodnostáře v jedné osobě, přičemž skupince potrhlých holek včetně mě přišlo šíleně vtipné označení "jeptišák", kterým pána kdosi počastoval. O:D

1. Itálie: Den 4. - Vatikán + Řím 1/2 (procházka po obávaném Vatikánu)

16. září 2016 v 21:54 | Anchor |  Myslánka
A přece u mě článek v pátek vyjde! :D Vysvětlení nadpisu v něm taky najdete. :)


Když už jsem se v minulém díle zabývala snídaní, musím se k ní vrátit a né s prázdnou, alébrž (jo, to slovo existuje :D) s důležitým poznatkem, na který jsem přišla v tento den pobytu v Itálii: to divné pečivo není sladké, tudíž jej mohou v klidu jíst i osoby, co preferují slané jedlé výrobky z obilí. :D

Náležitě posilněni jsme se vydali na dlouhatánskou otravnou pouť vlakem na nádraží Roma Termini. Poté se mi splnilo další přání - šíleně jsme se mačkali v metru! To byla sranda! :D To samé jsme zažili ještě na zpáteční cestě, ovšem při té první jsme se na sebe skutečně tlačili tak, že se tam skoro nedalo hnout. Ani se někteří z nás nemuseli držet tyčí, jelikož je držela na místě kymácející se halda těl ostatních.

Od stanice metra nevím kde je to už jenom pár desítek metrů (říkala jsem vám už, že si nemyslím, že mám dobrý odhad?) k "Vatikánským muzeím". Ta jsou z vchodové strany epicky opevněna, což je fajn, ale někdo tady nemyslí na zadní vrátka. Myslím, že Vatikán snad končí jen čárou na zemi? :D Ale teď k tomu opevnění zepředu, které tvoří majestátní gigantická starobylá zeď, o níž si už nic nepamatuju, ač si myslím, že nám o ní něco říkali. Používám množné číslo, jelikož se naše skupina s naším průvodcem sešla s oficiální vatikánskou průvodkyní (pocházela z Čech + mluvila na nás česky) před tou zdí na takovém ze tří stran Vatikánskými muzei ohraničeném náměstí. (to je dlouhá věta O:D)

Rachotina jako z hororového filmu (esej)

9. září 2016 v 18:02 | Anchor |  Slohové práce atd.
Tento odstavec a všechnu slávu, co jí přinese, hodlám věnovat skvělé čtenářce Verče, která se starala o to, jestli jsem nezapomněla napsat článek. :) Pravda je taková, že jsem zapomněla i nezapomněla, stejně jako reagovat na komentáře u článku, který úžasný pan Standa propagoval na titulce Blog.cz. Teda na ty už jsem začala odpovídat = měla jsem rozpracovaný komentář, ale kvůli aktualizacím Windows jsem klikla na tlačítko restartovat a až poté jsem si uvědomila, že jsem to neměla dělat. Jo, došlo mi to přesně ve chvíli, kdy jsem to odklepla a dívala se, jak se tam otáčí to načítací kolečko... :D

Báj d vej, jsem teď v maturitním ročníku, tak nevím, jak často budou články. Spíš asi zase každý týden, když psaní bude jeden ze způsobů relaxace... Snad tedy uspěju ve všem! :D

Ale teď už k článku! A to sice k aktuálně poslední zajímavé eseji z ájiny z minulého roku (pokud nepočítám jednu, dvě malé eseje, které jsme museli napsat o semináři ANJ). Měli jsme sesmolit cosi o dopravním prostředku. Blbé nezáživné téma, řeknete si nejspíš a totéž jsem si myslela i já. Než mě napadlo psát o jednom extra křápském autobusu - o zážitku s cestou v něm jsem sem napsala už dávno. :D Fajn, cosi jsem si přimyslela v obou článcích, ale tak co. :D

Setkání 70% duchovního člověka s duchovním uměním (výstava Bájná Atlantida)

2. září 2016 v 5:40 | Anchor |  Myslánka
Fakt nevím, jestli jsem si nenadsadila v tom procentuálním zhodnocení duchovnosti své osoby. :D

Nebojte se,
  • však jsem se tuhle chlubila, že jsem asi dostala rozum, tedy jsem se nezcvokla
  • a nebudu teď psát jen o duchovních věcech, ač se divím, že se takovým tématem zaobírám v krátké době již potřetí
  • jde o popis zážitků, napsaný obvyklým stylem, prostě takový docela normální myslánkový článek, až na to, že část popisu bude o návštěvě jednoho "poutního" místa pro duchovní lidi :D

Ale teď už k věci, a to sice k tomu, jak naši rodinu a sebranku kolem kámošky Lenky paní Ema Hajná pozvala na zámek v Uherském Ostrohu, abychom se podívali na interaktivní výstavu obrazů! Jejich vytvoření má na svědomí manžel paní Emy, (bohužel již zesnulý) malíř Zdeněk Hajný. Výstava, která potrvá ještě 49 let, nese jméno Bájná Atlantida. :)