Záhadných sedm dní (sloh)

3. března 2017 v 23:54 | Anchor |  Slohové práce atd.
Schválně jsem do nadpisu tohoto článku dala svůj nadpis maturitní slohovky a ne ten, který byl uveden v zadání. Jakože aby se na tento můj výtvor lidé nedostali přes vyhledávače. Myslím si totiž, že by můj výplod neměl být brán jako příklad vypracování toho maturitního slohu - dostala jsem z něj trojku, protože byl místy prý nečitelný (a to mi paní profesorka jen před nějakou dobou chválila písmo! :D), ale stejně si nejsem jistá, na kolik jsem naplnila útvar - vypravování - a splnění zadání.

Ovšem při psaní této slohovky jsem se celkem pobavila (a chytala se za hlavu ve chvílích, kdy jsem si více uvědomovala, co to vlastně píšu), a tak se s ní tady stejně musím vytasit! :D

Mimochodem, tuto práci jsem jako první psala rovnou načisto, bez konceptu, myslím si, že se můj text dal přečíst, a existuje možnost, že stejně do nadpisu původní název dám kvůli návštěvnosti! :D



(začátek textu zadání, které bychom při psaní maturitní slohovky radši měli opsat, ale které se nepočítá do celkového počtu slov)

Erik se probouzí v nemocnici. Z posledních sedmi dnů svého života si vůbec na nic nevzpomíná. Až příchod nečekané návštěvy způsobí, že se mu z paměti vynoří první mlhavá vzpomínka. Od tohoto okamžiku se Erikovi postupně začínají vybavovat jednotlivé události...

(konec textu zadání a začátek mého výtvoru :D)

Ptáci, kteří se venku dali do pění serenád, a slunce, jež mě svými paprsky lechtalo po tváři - přesně tyto věci zapříčinily, že jsem již nebyl schopen pokračovat ve spánku. Otevřel jsem tedy mírně rozmrzele oči.

"Ježišmarja, kde to jsem?" zděsil jsem se při pohledu na nějaké lůžko před sebou. Tohle asi nebude můj pokoj. V této domněnce mě utvrdilo to, že jsem spatřil jakési podezřelé kovové konstrukce, sloužící pravděpodobně mimo jiné na to, aby se s jejich pomocí mohl pacient zvednout. Ano, pacient, jelikož přesně něco takového jsem měl tu možnost spatřit v nemocnici. A to je nejspíš to místo, kde jsem se zrovna nacházel.

Z dalších myšlenek mě vyrušilo zaklepání na dveře. Ani jsem se nemusel obtěžovat zareagováním, jelikož neznámý návštěvník se nerozpakoval a ihned vstoupil dovnitř.

"Teda Eriku, tys to včera přehnal," dal se do smíchu vytáhlý černovlasý muž vychrtlé postavy. Překvapeně jsem zdvihl obočí nad tím, kdo na mě hovoří, když tu mi došlo, že se jedná o mého kamaráda Tondu. V divení jsem ovšem nepřestal.

"Ty, Tondo, já nějak netuším, o čem to hovoříš! Co jsem v pátek udělal tak závažného, že mě museli převézt do nemocnice?" oči mi mohly vypadnout.

"Co to povídáš, jaký pátek? Včera byl čtvrtek, pátek je dneska," pokračoval Tonda v řehotu a podíval se na hodinky. "No nic, já pádím, tak si to tu užij!" zamířil k východu, nepřestávaje se pohihňávat.

"To je ale skvělý kamarád!" vztekle jsem si odfrknul. Jako by se nemohl zdržet o pár vteřin déle a objasnit mi situaci, v níž jsem se nalézal.

Takže já mám za to, že včera byl pátek, ovšem podle Tondy čtvrtek, tudíž tu mám sedm nepokrytých dnů, na něž absolutně nemám vzpomínky, dal jsem se do používání šedých buněk mozkových. A Tonda soudě dle svých slov byl přítomen u chvíle, kdy jsem něco přehnal.

Z toho usilovného přemýšlení mě brzy rozbolela hlava. Zvenku se ozvalo obzvlášť silné písknutí jakéhosi opeřence. Já se k němu přidal, ovšem nehodlal jsem se podílet na tvorbě libých zvuků a narozdíl od ptáka jsem vydal zoufalý výkřik.

Zavřel jsem oči. Čemu se ve čtvrtek normálně věnuju, u čehož by mohl být Tonda a co by se dalo přehnat do té míry, že by to způsobilo tak rozsáhlou ztrátu paměti? Pozdravení se na cestě do školy před domem tohoto kamaráda asi ne.

Tu se mi konečně rozsvítilo v hlavě. Každý čtvrtek pořádáme od osmi alkoholový večírek! Ale že bych se během něj mohl zřídit natolik, že bych si nepamatoval sedm dní? Obzvlášť, když se ani po celé lahvi vodky necítím moc opilý? Odmítavě jsem zavrtěl hlavou. Ne, v ten osudný čtvrtek muselo být něco jinak. Čtvrtek dvacátého pátého července...

Široce jsem rozevřel oči. Jako by mi něco problesklo hlavou! Nějaká důležitá informace! Vzrušeně jsem se napřímil do sedu a zaryl prsty do peřiny.

"Aha, můj bratr Mario se ten den vrátil z dovolené na Kubě a přivezl s sebou spoustu doutníků!" vítězoslavně jsem zařval. S tím se mi už začaly vracet vzpomínky na to, jak v jedné ruce držím prázdnou lahev od vodky, v pravé poloprázdnou od rumu a zírám na deset doutníků před sebou, zatímco všichni skandují, ať si dám všechny.

"No to se pak není čemu divit, že si nic nepamatuju i z několika předchozích dnů!" vyjekl jsem. Taková kombinace tak obrovského množství by položila každého. Můžu si gratulovat, že jsem to přežil, a děkovat za to štěstí.


Co vy, jak byste toto téma zpracovali? Co vaše písmo - máte ho nečitelné? Myslíte, že je možné takto namixovat návykové látky? :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 4. března 2017 v 9:05 | Reagovat

Vůbec nevím, jak bych tohle téma zpracoval; to je vždycky okamžitá improvizace a to se mi právě na věci líbí. Když chci, píšu čitelně, ale chci málokdy :-).

2 Eliss Eliss | Web | 4. března 2017 v 10:17 | Reagovat

Parádní příběh, ještě že nekouřím doutníky :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama