Myslánka

1. Itálie: Den 5. - Řím 3/4 (návštěva Kapitolu a Příčné ulice z Harry Pottera u Fontány di Trevi)

10. března 2017 v 23:54 | Anchor
Stydím se ještě dnes... Že jsem si vůbec neuvědomila, že stojím na TOM Kapitolu. Vždycky jsem si totiž říkala, že by to pro mě mohl být zajímavý zážitek, obzvlášť, když jsem se díky knížkám Ricka Riordana mohla povrchně, vzdáleně a upraveně seznámit s řeckými a římskými bohy a tak :D, no a pak si tam jen fotím selfie, s radostí se divím, co poblíž dělá jakási nádherná socha někoho okřídleného v kočáře a absolutně netuším, kde to jsem.

Nevím, jak se to stalo, asi jsem nějak nepochytila slova našeho průvodce... A hlavně jsem nepozorná a něco mi nedocvaklo! Ono tam totiž na jedné budově visel plakát s nápisem Musei Capitolini, jak jsem právě znovuzjistila z fotek :D No comment. :D

Po chvilce strávené na bájném vrchu - na náměstí, co se tam nalézalo - jsme sešli po přilehlých slavných dlouhých schodech. Pokračovali jsme doprava kolem té nádherné bílé budovy, co na sobě měla již zmíněnou překrásnou sochu, a dotrajdali jsme k nedalekému Senátu. Jednalo se o impozantní bílou budovu. :D Vedle ní mě zaujalo cosi, co už si fakt nepamatuju a vlastně ani nevím, proč to sem píšu. :D

1. Itálie: Den 5. - Řím 2/4 (filmaři, čórka a Forum Romanum)

24. února 2017 v 23:54 | Anchor
Průvodce nás z Kolosea vyhnal nejspíš k pár kroků vzdálené bráně Fortuny. Tentokrát dokonce za jiným účelem, než jen pro zvědavé okukování památky a poslouchání výkladu o ní, ale abychom si u ní udělali společnou fotku. Možná jsme tak učinili už před vstupem do arény, ale co. :D

Každopádně pak nás donutil obejít pravou polovinu Kolosea, abychom se pěkně dostali k dlouhým schodům, vedoucím k mé radosti nahoru. Zatímco jsme ztěžka stoupali s probořenou částí arény v zádech, vrhali se na nás zase černoši se svými pochybnými výrobky. Ti legionáři, co se v plné zbroji na schodech také vyskytovali, bohužel neplnili povinnosti svých předobrazů a podezřelým obchodníkům v obtěžování nevinných turistů nebránili, jen pózovali na fotkách.

Až jsme se vyškrábali na povrch, byl nám dopřán pohled na filmaře - jejich dodávku. Tak jsem se tam zase velice nesla (to samé jsem prováděla na svém druhém zájezdu do Anglie v roce 2012, kdy jsme filmaře potkali v Londýně u Greenwiche - už jsem tu o tom psala :D), co mi to jen těžký batoh dovolil, ovšem znovu na mě nikdo nezavolal, že nutně potřebuje, abych si v jejich filmu se samými hvězdami zahrála jednu z hlavních rolí. Já jim jednou ukážu! (*Tuk ťuk ťuk?*) :D

1. Itálie: Den 5. - Řím 1/4 (Koloseum)

10. února 2017 v 23:54 | Anchor
Nastal čas, abych konečně pokračovala ve zveřejnění popisu toho školního zájezdu do Itálie, co jsem na něm byla na přelomu října a listopadu 2015! :D Tentokrát vám budu povídat konečně o posledním dni této exkurze, který jsme strávili pilným vykonáváním turistické činnosti! :D


Zápis v papírových podkladech pro tento článek začíná bohatým okecem snídaně a jak jsem si ji pěkně ošéfovala. Myslím, že vás toho radši ušetřím, vynechám i popis cesty vlakem do Říma a přesunu se ke chvíli, kdy jsme na stanici nazvané Colosseo vylézali z metra. :D Italové se s tím nepárali, nenechali nás čekat a výstup z metra pěkně namířili přímo na tu památku! :D Takže kdybyste náhodou na to místo cestovali již zmíněným dopravním prostředkem, určitě se nemusíte bát, že byste se po výlezu ze stanice museli po Koloseu nějak složitě rozhlížet.


O moc lepší fotku Kolosea zvenčí opravdu nemám :D

Psal se den 31. 10., Halloween, den, kdy jste se mohli dostat do slavné arény zadarmo. Jenže díky vysoké inteligenci pana průvodce a profesorů jsme se ke Koloseu vydali pěkně ráno, tedy strašnému nátřesku jsme se vyhnuli. Ono vyhnout se cpanici měla vrchnost v plánu tak i tak, ovšem díky příznivým podmínkám to znamenalo vstup do toho největšího římského lákadla, a ne otočení se na patě a pokračování v prohlídce města jinde.

Jak jsem na poslední chvíli byla hosteskou v kině + jak jsem se šíleně nadřela, aby to vyšlo - část 1.

6. ledna 2017 v 23:54 | Anchor
Ne, ten nadpis nemůžu zkrátit, pardon! O:D


Čtvrtek 21. 1. 2016 byl pro mnoho lidí nejspíš obyčejným dnem. Pro mě ostatně také měl ze začátku vybočit z normálu "jen" zkoušením z angličtiny (nesnáším zkoušení, ať už je z jakéhokoliv předmětu!) a testem ze semináře společenských věd, na který jsem se nestačila naučit…

Jenže tu se mnou jen chvíli před tím dnem pan Standa pořídil rozhovor na Srdce Blogu a jeho publikování přednastavil na ten čtvrtek! :D Kromě ničím nevýjimečného děsení se zkoušení + testu jsem se tedy mohla neočekávaně věnovat i pravidelnému obnovování rozhovorové stránky. Byla jsem totiž poněkud nervózní z toho, co široké blogerstvo na ten článek řekne. Obzvlášť v časech, kdy se na všech frontách propíral pan Standa a nízká úroveň vyzpovídaných blogerek na Srdci Blogu.

Ovšem to stále nebylo všechno! Já se totiž ve škole na poslední chvíli rozhodla, že budu téhož dne večer jako hosteska "vytvářet atmosféru na premiéře filmu o Lídě Baarové v prvorepublikovém kostýmu z divadelní půjčovny"! Strašně jsem si totiž přála být někdy hosteskou, shlédnout film o Lídě Baarové (nějakou dobu před tím jsem se totiž začala zajímat o její osud - nejvíc popravdě o její vztah s Goebbelsem), obléct se do divadelního kostýmu z divadelní půjčovny a obléct se do prvorepublikových šatů. A toto byla skvělá příležitost, jak si vše splnit! :D

Školní eskapády

16. prosince 2016 v 5:40 | Anchor
Za těch necelých 8 let, která jsem strávila na gymnáziu, jsem už stačila zažít několik věcí, co u mě (a nejčastěji i u kámošek) vedly k úsměvu, či rovnou smíchu. (:D) Pár z nich jsem si naštěstí zapsala. A to jsou logicky ty, které najdete v tomto článku! Jéééj!


Byl pátek 13., který se tehdy projevil spíš vtipně. Jako obvykle jsem přišla do dříve nelibě zapáchající třídy (a mimochodem naší budoucí "kmenové" třídy, ovšem o tom jsem se měla dozvědět až za několik let), kde se již x let učíme češtinu. Z něčeho rozjařená jsem si s veselým úsměvem svižné kráčela vpřed, za účelem usazení se na židloidní předmět. To jsem i úspěšně udělala.
Když tu mě něco bodlo do mého ctěného pozadí! Tak jsem šokovaně vylétla ze židle a...
"Já jsem si sedla na připínáček!" šokovaně jsem zaječela na celou třídu.
Nakonec se dokonce ukázalo, kdo byl pachatelem, a ten bastard to udělal schválně! :D

S touto třídou se váže další zážitek. O hodině již zmíněného předmětu (čeština) jsem se znuděně krčila za lavicí s nahozeným pokerfacem.
Jenže tu pan profesor řekl něco o tom, jestli známe nějaký další význam slova prošlý - ať s ním řekneme nějakou větu.
Stále s kamenným výrazem jsem hrdě zahlásila: "Prošlá paštika nás pořádně prohnala!"
- Ano, takové věci dokážou pobavit chytré studenty gymnázia, zářnou budoucnost našeho národa, těšte se, až budeme ovlivňovat chod státu... :D

Jak jsem vyzrála na hodiny tělocviku

2. prosince 2016 v 23:54 | Anchor
Odjakživa jsem nesnášela tělocvik. K tomuto postoji mě dovedly následující věci:
  • Nesnáším míčové hry, protože se bojím míče a jeho případných nežádoucích účinků na můj zevnějšek či nepříjemných pocitů při jeho chytání. Nebojím se jen plážového nafukovacího nebo ultra měkkého, např. molitanového :D
  • Má výdrž stojí za houby už od základky - byla jsem v tělocviku nejhorší ze třídy, teda dokud nepřistoupily dvě holky. Na gymplu osciluju mezi posledním a předposledním místem. Výsledek výkonnostního testu, který jsme provedli o laboratorních cvičeních z biologie v sextě (= 2. ročníku), jsem myslím měla suverénně nejhorší.
  • Jsem líná!
Ovšem jsem aktivní natolik, že jsem se svou situaci vždy snažila řešit. Račte se podívat na seznam mých lstí a třeba se něčím i inspirovat!

Jak začal můj příběh s akné

18. listopadu 2016 v 23:11 | Anchor
Prosím, přivítejte text, jenž vznikl už 30. 7. 2012, dlouho před založením tohoto blogu! Sice mi v té době bylo teprve 14 a dle svých slov jsem se nacházela v nejbláznivějším a nejnerudnějším období své puberty, ale stejně se mi tehdejší výplod líbí natolik, že se ho nestydím publikovat v téměř nezměněné podobě! Styl psaní jsem totiž už tehdy měla velmi podobný, ne-li stejný, což nevím, jestli je dobře, že se můj styl psaní asi nevyvinul od mých 14...

Ale zpátky k tomu slíbenému povídání, jak jsem se dostala k akné!


Začalo to asi někdy kolem čtvrté třídy, kdy jsem objevila kouzlo místní knihovny (že na to jdu ale pěknou oklikou, co? :D). Jak jsem si tak pěkně louskala tlusté knížky, začala jsem se při tom poněkud nudit, dokonce jsem se pokusila u toho i plést z bužírek :D Mimo jiné jsem si tak trochu bezmyšlenkovitě mnula obličej. A jéje. Kdoví, jak bych (v roce 2012) vypadala, kdybych poslechla rodiče a nechala toho... No prostě pleť začala být úrodnější a vlídnější k pupínkům i černým tečkám, což mě v té době ale lautr nezajímalo.

Zpověď lenocha, co kvůli lenosti nezdravě zhubl

11. listopadu 2016 v 23:54 | Anchor
Teď už ale jsem velmi aktivní člověk! - A touto větou tento článek i zakončím, jelikož ráčím být také pověrčivou osobou, která věří tomu, že si to "přitáhnu" do reality, pokud to zmíním. :D Každopádně minimálně do dne 11. 11. 2016 jsem byla líný člověk. Strašně líný. Jako to prase!
(a to je důvod, proč během maturitního videa budu jakožto sprejerka kreslit zrovna takový ten jednoduchý obrázek prasete kecám, prostě mi to přijde vtipné, ale více o maturitním videu a takových věcech napíšu, až to jaksi natočíme :D)

Začalo to vlastně už v dětství.
  • Má výdrž stála za houby už na základce - byla jsem nejhorší ze třídy v tělocviku, teda dokud nepřistoupily dvě holky. Na gymplu osciluju mezi posledním a předposledním místem. Ale výsledek výkonnostního testu, který jsme provedli o laboratorních cvičeních z biologie v sextě (= 2. ročníku), jsem myslím měla suverénně nejhorší.
  • Z předchozího bodu může vyplývat, že nemám ráda tělocvik. To je teda fakt pravda! Ale musím to zaklepat, od druhého/třetího ročníku se mi to daří ošéfovat, že si můžu dělat to, co mě baví, a né jen hrát dle mě otravné míčové hry (jéééj, námět na další článek s praktickými radami a tipy, jak si upravit hodiny tělocviku ku obrazu svému, hmmm, nebo spíše s popisem toho, jak se to podařilo mně? :D)

Má doktorka si toho se mnou užila

28. října 2016 v 21:54 | Anchor


Má dětská doktorka, ke které se musím brzo dokopat na poslední prohlídku, si toho se mnou užila. No a mamka taky, když mě k ní doslova a do písmene táhla. :D Nejen, že jsem v ordinaci dělala virvál a klepala se strachy, ještě disponuju třemi celkem zajímavými zážitky!

Zážitek 1. - Jak jsem se snažila vyhnout očkování

Čím je dítě starší, tím má u své praktické lékařky volnější režim a tím méně očkování dostává. To je celkem skvělý zásadní poznatek, leč nevím, jestli by mě to v té době dostatečně těšilo. Nacházela jsem se totiž právě ve věku, kdy vás furt doktorka opruzuje s očkováním. V té chvíli, o níž se tu hodlám více rozepisovat, jsem se konkrétně nalézala ve 2/3 očkování proti klíšťové encefalitidě. Bylo tedy neúnosné a nesmyslné, abych nedostala i to poslední. I tak jsem se o to pokusila, protože jaksi převažoval strach z injekce a s ní spojené bolesti.

Jsem v maturitním ročníku

21. října 2016 v 22:19 | Anchor
Vždycky mi připadala maturita jako něco strašně vzdáleného, či přímo nereálného. Něco, o čem jen slýchám, že se mě prý bude týkat. Pokud jsem si to někdy připustila, tak jsem si jistě myslela, jak strašně budu od prvního září vyšilovat, že už jsem v tom ročníku. A ono ejhle. Nereálně mi jen připadá, když ten fakt napíšu nebo řeknu - že jsem v maturitním ročníku... A že je mi 19. Jinak se mi to zdá jako naprosto normální věc, nad tou skutečností se více nepodivuju.

Prostě se letos budu muset poprvé na něco pořádně naučit.
Mimochodem, začít hýbat prstem k maturitě plánuju na tento víkend, i když jsem původně rozhlašovala daleko dřívější termín - no jo no, jsem líná.

Nečeká mě ovšem jen maturita, ale i spousta příjemných věcí!

Stužkovák
Po stužce, jakou nosí maturanti, jsem vždy toužila! :D Navíc se možná dostaví náš nejoblíbenější profesor (biologie), který nás učil v primě a odfrčel s námi na školu v přírodě v tercii! (toho bych si užívala ještě víc, kdybych tenkrát nemlela z posledních sil, jak nás tam proháněli, a kdybych tenkrát nevypadala jako strašidlo :D)
 
 

Reklama