Myslánka

Moje maturita 2017 - část 5.: Jak jsem psala didakťáky z češtiny a angličtiny

7. července 2017 v 23:54 | Anchor
Další pátek, další článek! Tentokrát o didakťácích z češtiny a angličtiny! :D

Menší upozornění pro maturanty: U didakťáků se narozdíl od Národních srovnávacích zkoušek (NSZ) nestrhávají body za špatné odpovědi, je tedy vhodné tipovat!


Svou přípravu na didakťák z češtiny bych označila za dostatečnou. To znamená, že když jsme zhruba od února ve škole opakovali podle požadavků CERMATu, nakonec jsem se všechno den předem/v den testu naučila/přečetla si to a snažila se si to zapamatovat/psala jsem si (navíc k té vší přípravě) taháky. Jo, to poslední jsem teda dělala! :D

Moje maturita 2017 - část 3.: Den, kdy jsem psala maturitní slohovku z češtiny (2/2)

23. června 2017 v 5:40 | Anchor
Během toho, co jsem se rozhlížela po kamarádkách a chodila po chodbě, jsem se málem srazila s panem profesorem Slonem (není obézní, svou přezdívku si vysloužil z jiného důvodu). To málem sražení bylo docela vtipné už jen tak... Ale já jsem pak ve třídě zjistila, že tento pan profesor bude náš dozor! :D

Opravdu jsem jej požádala o to, aby nám ohlásil kromě posledních pěti minut i polovinu času. Moc se na to teda netvářil, ale nakonec to opravdu zahlásil! :D Takže až odbila hodina dvanáctá, museli jsme přestat s diskuzemi na téma charakteristik slohových útvarů, jak se bojíme a jak nám připadá neskutečné to, že maturujeme. Pan profesor Slon začal s předčítáním nudných nám většinou už dobře známých keců, pokynů.
  • Mimo jiné jsme se dozvěděli, že si na lavici můžeme nechat jen psací potřeby a slovníky.
  • Seděli jsme ve čtyřmístných lavicích, a tak jsme museli mít mezi sebou jedno místo volné.
  • Na volnou židli vedle sebe jsme si mohli položit pití... A svačinu! :D O povolení její přítomnosti u nás během písemných maturit jsme se snad nikdy předtím nedozvěděli ani z oficiálních stránek. Myslím, že jsem nakonec nepotřebovala jíst, ale ohromně mě povzbudilo to vědomí, že kdybych potřebovala, tak můžu! :D
  • Mobil jsem si opravdu vypnula (jsem si říkala, že vypnutý zvuk bude stačit) a zavřené tašky jsme museli odnést k tabuli.

Moje maturita 2017 - část 2.: Den, kdy jsem psala maturitní slohovku z češtiny (1/2)

16. června 2017 v 23:54 | Anchor
Nějak čas nazrál a tu nastal ten osudný den 11. 4. Den, na kdy jsem málem byla objednaná k zubařce a den, kdy jsme měli za úkol se ve škole pokusit o stvoření co nejlepší slohovky z češtiny o délce 250 slov během 90 minut. Teda vlastně během skoro 115 minut, pakliže jste měli hodný dozor ve třídě, který vám to dovolil a pokud jste si rychle vybrali téma maturitní práce. 25 minut jste totiž dostali extra na tuto rozhodovací činnost.

Tento od běžného učení osvobozený den ovšem byl z obou stran obklopený vyučovacími. Svaťák (= svatý týden, v našem případě skoro svatý měsíc - ústní maturity nám začínaly téměř za měsíc, prostě jsme 21. 4. dostali normální vysvědčení, normální známky byly uzavřené a už jsme přestali chodit do školy na vyučování) nám začínal až v pátek 21. 4., takový týden před didakťáky a dvěmi esejemi z angličtiny, ač někteří z nás (třeba já :D) doufali, že svaťák budeme mít už před tímto extra vyčleněným dnem.

Z tohoto dne měla vítr snad naprostá většina z nás. Po nějaké době se totiž zase rozhodlo, že se práce maturantů budou anonymně posílat cizím profesorům - bůhvíkomu bůhvíkam. Znovu se to zavedlo, i když od toho bylo dříve upuštěno kvůli negativní zkušenosti. Mám ten dojem, že to bylo způsobeno tím, že profesoři, kteří se přihlásili jako opravovatelé, nestíhali, protože jich bylo málo, a prací tedy na jednoho moc, maturanti si stěžovali na příkrá hodnocení. Z důvodu nestíhání jsme taky psali tu slohovku už 11. 4.

1. Itálie: Den 5. - Řím 3/4 (návštěva Kapitolu a Příčné ulice z Harry Pottera u Fontány di Trevi)

10. března 2017 v 23:54 | Anchor
Stydím se ještě dnes... Že jsem si vůbec neuvědomila, že stojím na TOM Kapitolu. Vždycky jsem si totiž říkala, že by to pro mě mohl být zajímavý zážitek, obzvlášť, když jsem se díky knížkám Ricka Riordana mohla povrchně, vzdáleně a upraveně seznámit s řeckými a římskými bohy a tak :D, no a pak si tam jen fotím selfie, s radostí se divím, co poblíž dělá jakási nádherná socha někoho okřídleného v kočáře a absolutně netuším, kde to jsem.

Nevím, jak se to stalo, asi jsem nějak nepochytila slova našeho průvodce... A hlavně jsem nepozorná a něco mi nedocvaklo! Ono tam totiž na jedné budově visel plakát s nápisem Musei Capitolini, jak jsem právě znovuzjistila z fotek :D No comment. :D

Po chvilce strávené na bájném vrchu - na náměstí, co se tam nalézalo - jsme sešli po přilehlých slavných dlouhých schodech. Pokračovali jsme doprava kolem té nádherné bílé budovy, co na sobě měla již zmíněnou překrásnou sochu, a dotrajdali jsme k nedalekému Senátu. Jednalo se o impozantní bílou budovu. :D Vedle ní mě zaujalo cosi, co už si fakt nepamatuju a vlastně ani nevím, proč to sem píšu. :D

1. Itálie: Den 5. - Řím 2/4 (filmaři, čórka a Forum Romanum)

24. února 2017 v 23:54 | Anchor
Průvodce nás z Kolosea vyhnal nejspíš k pár kroků vzdálené bráně Fortuny. Tentokrát dokonce za jiným účelem, než jen pro zvědavé okukování památky a poslouchání výkladu o ní, ale abychom si u ní udělali společnou fotku. Možná jsme tak učinili už před vstupem do arény, ale co. :D

Každopádně pak nás donutil obejít pravou polovinu Kolosea, abychom se pěkně dostali k dlouhým schodům, vedoucím k mé radosti nahoru. Zatímco jsme ztěžka stoupali s probořenou částí arény v zádech, vrhali se na nás zase černoši se svými pochybnými výrobky. Ti legionáři, co se v plné zbroji na schodech také vyskytovali, bohužel neplnili povinnosti svých předobrazů a podezřelým obchodníkům v obtěžování nevinných turistů nebránili, jen pózovali na fotkách.

Až jsme se vyškrábali na povrch, byl nám dopřán pohled na filmaře - jejich dodávku. Tak jsem se tam zase velice nesla (to samé jsem prováděla na svém druhém zájezdu do Anglie v roce 2012, kdy jsme filmaře potkali v Londýně u Greenwiche - už jsem tu o tom psala :D), co mi to jen těžký batoh dovolil, ovšem znovu na mě nikdo nezavolal, že nutně potřebuje, abych si v jejich filmu se samými hvězdami zahrála jednu z hlavních rolí. Já jim jednou ukážu! (*Tuk ťuk ťuk?*) :D

1. Itálie: Den 5. - Řím 1/4 (Koloseum)

10. února 2017 v 23:54 | Anchor
Nastal čas, abych konečně pokračovala ve zveřejnění popisu toho školního zájezdu do Itálie, co jsem na něm byla na přelomu října a listopadu 2015! :D Tentokrát vám budu povídat konečně o posledním dni této exkurze, který jsme strávili pilným vykonáváním turistické činnosti! :D


Zápis v papírových podkladech pro tento článek začíná bohatým okecem snídaně a jak jsem si ji pěkně ošéfovala. Myslím, že vás toho radši ušetřím, vynechám i popis cesty vlakem do Říma a přesunu se ke chvíli, kdy jsme na stanici nazvané Colosseo vylézali z metra. :D Italové se s tím nepárali, nenechali nás čekat a výstup z metra pěkně namířili přímo na tu památku! :D Takže kdybyste náhodou na to místo cestovali již zmíněným dopravním prostředkem, určitě se nemusíte bát, že byste se po výlezu ze stanice museli po Koloseu nějak složitě rozhlížet.


O moc lepší fotku Kolosea zvenčí opravdu nemám :D

Psal se den 31. 10., Halloween, den, kdy jste se mohli dostat do slavné arény zadarmo. Jenže díky vysoké inteligenci pana průvodce a profesorů jsme se ke Koloseu vydali pěkně ráno, tedy strašnému nátřesku jsme se vyhnuli. Ono vyhnout se cpanici měla vrchnost v plánu tak i tak, ovšem díky příznivým podmínkám to znamenalo vstup do toho největšího římského lákadla, a ne otočení se na patě a pokračování v prohlídce města jinde.

Jak jsem na poslední chvíli byla hosteskou v kině + jak jsem se šíleně nadřela, aby to vyšlo - část 1.

6. ledna 2017 v 23:54 | Anchor
Ne, ten nadpis nemůžu zkrátit, pardon! O:D


Čtvrtek 21. 1. 2016 byl pro mnoho lidí nejspíš obyčejným dnem. Pro mě ostatně také měl ze začátku vybočit z normálu "jen" zkoušením z angličtiny (nesnáším zkoušení, ať už je z jakéhokoliv předmětu!) a testem ze semináře společenských věd, na který jsem se nestačila naučit…

Jenže tu se mnou jen chvíli před tím dnem pan Standa pořídil rozhovor na Srdce Blogu a jeho publikování přednastavil na ten čtvrtek! :D Kromě ničím nevýjimečného děsení se zkoušení + testu jsem se tedy mohla neočekávaně věnovat i pravidelnému obnovování rozhovorové stránky. Byla jsem totiž poněkud nervózní z toho, co široké blogerstvo na ten článek řekne. Obzvlášť v časech, kdy se na všech frontách propíral pan Standa a nízká úroveň vyzpovídaných blogerek na Srdci Blogu.

Ovšem to stále nebylo všechno! Já se totiž ve škole na poslední chvíli rozhodla, že budu téhož dne večer jako hosteska "vytvářet atmosféru na premiéře filmu o Lídě Baarové v prvorepublikovém kostýmu z divadelní půjčovny"! Strašně jsem si totiž přála být někdy hosteskou, shlédnout film o Lídě Baarové (nějakou dobu před tím jsem se totiž začala zajímat o její osud - nejvíc popravdě o její vztah s Goebbelsem), obléct se do divadelního kostýmu z divadelní půjčovny a obléct se do prvorepublikových šatů. A toto byla skvělá příležitost, jak si vše splnit! :D

Školní eskapády

16. prosince 2016 v 5:40 | Anchor
Za těch necelých 8 let, která jsem strávila na gymnáziu, jsem už stačila zažít několik věcí, co u mě (a nejčastěji i u kámošek) vedly k úsměvu, či rovnou smíchu. (:D) Pár z nich jsem si naštěstí zapsala. A to jsou logicky ty, které najdete v tomto článku! Jéééj!


Byl pátek 13., který se tehdy projevil spíš vtipně. Jako obvykle jsem přišla do dříve nelibě zapáchající třídy (a mimochodem naší budoucí "kmenové" třídy, ovšem o tom jsem se měla dozvědět až za několik let), kde se již x let učíme češtinu. Z něčeho rozjařená jsem si s veselým úsměvem svižné kráčela vpřed, za účelem usazení se na židloidní předmět. To jsem i úspěšně udělala.
Když tu mě něco bodlo do mého ctěného pozadí! Tak jsem šokovaně vylétla ze židle a...
"Já jsem si sedla na připínáček!" šokovaně jsem zaječela na celou třídu.
Nakonec se dokonce ukázalo, kdo byl pachatelem, a ten bastard to udělal schválně! :D

S touto třídou se váže další zážitek. O hodině již zmíněného předmětu (čeština) jsem se znuděně krčila za lavicí s nahozeným pokerfacem.
Jenže tu pan profesor řekl něco o tom, jestli známe nějaký další význam slova prošlý - ať s ním řekneme nějakou větu.
Stále s kamenným výrazem jsem hrdě zahlásila: "Prošlá paštika nás pořádně prohnala!"
- Ano, takové věci dokážou pobavit chytré studenty gymnázia, zářnou budoucnost našeho národa, těšte se, až budeme ovlivňovat chod státu... :D

Jak jsem vyzrála na hodiny tělocviku

2. prosince 2016 v 23:54 | Anchor
Odjakživa jsem nesnášela tělocvik. K tomuto postoji mě dovedly následující věci:
  • Nesnáším míčové hry, protože se bojím míče a jeho případných nežádoucích účinků na můj zevnějšek či nepříjemných pocitů při jeho chytání. Nebojím se jen plážového nafukovacího nebo ultra měkkého, např. molitanového :D
  • Má výdrž stojí za houby už od základky - byla jsem v tělocviku nejhorší ze třídy, teda dokud nepřistoupily dvě holky. Na gymplu osciluju mezi posledním a předposledním místem. Výsledek výkonnostního testu, který jsme provedli o laboratorních cvičeních z biologie v sextě (= 2. ročníku), jsem myslím měla suverénně nejhorší.
  • Jsem líná!
Ovšem jsem aktivní natolik, že jsem se svou situaci vždy snažila řešit. Račte se podívat na seznam mých lstí a třeba se něčím i inspirovat!

Jak začal můj příběh s akné

18. listopadu 2016 v 23:11 | Anchor
Prosím, přivítejte text, jenž vznikl už 30. 7. 2012, dlouho před založením tohoto blogu! Sice mi v té době bylo teprve 14 a dle svých slov jsem se nacházela v nejbláznivějším a nejnerudnějším období své puberty, ale stejně se mi tehdejší výplod líbí natolik, že se ho nestydím publikovat v téměř nezměněné podobě! Styl psaní jsem totiž už tehdy měla velmi podobný, ne-li stejný, což nevím, jestli je dobře, že se můj styl psaní asi nevyvinul od mých 14...

Ale zpátky k tomu slíbenému povídání, jak jsem se dostala k akné!


Začalo to asi někdy kolem čtvrté třídy, kdy jsem objevila kouzlo místní knihovny (že na to jdu ale pěknou oklikou, co? :D). Jak jsem si tak pěkně louskala tlusté knížky, začala jsem se při tom poněkud nudit, dokonce jsem se pokusila u toho i plést z bužírek :D Mimo jiné jsem si tak trochu bezmyšlenkovitě mnula obličej. A jéje. Kdoví, jak bych (v roce 2012) vypadala, kdybych poslechla rodiče a nechala toho... No prostě pleť začala být úrodnější a vlídnější k pupínkům i černým tečkám, což mě v té době ale lautr nezajímalo.
 
 

Reklama