Myslánka

2. Anglie: Den 1. - cestovní

6. září 2013 v 5:40 | Anchor
Vzhledem k tomu, že už jsem v několika článcích nakousla téma Jak jsem byla se školou v Anglii, rozhodla jsem se, že sem něco pro pobavení přepíšu ze svého občasníku (ne, deník se tomu nedá říct, však jsem tam x let nic nepsala, až teď). Tož to držte si klobouky, bude to jízda! :D


Takže dobrý den, dámy a pánové, vítejte v době před tou mou slavnou cestou. Protože jsem vám ji už stačila blíž popsat již dříve, pokračujte prosím tímto odkazem. Jelikož je pro pochopení celého příběhu tento článek důležitý, budu předpokládat, že už jste se jím prokousali a můžu pokračovat. :D

Bohužel jsem v něm nechala jednu nepřesnost, a to sice, že jsem hodila na profesorky, že nás na pokojích rozmístily podle svého. Kdepak, za to mohl náš průvodce s přezdívkou Náčelník (kecám, má ji jinou, ale co, osobní údaje se chránit musí), poněvadž rozhodně nechtěl slyšet o nějakém přeskupování, protože nám předtím nakukal, že pokoje budou po třech, a ony byly po čtyřech! :D

Jak to u nás chodí aneb vyprávění, které se nakonec neodevzdalo

15. srpna 2013 v 5:40 | Anchor
Vzhledem k tomu, že bohužel jsem zatím stále docela závislá na názoru druhých, tak byl tento text, původně zamýšlený k odevzdání profesorovi, schován do šuplíku, jelikož se o něm Enloan nevyjádřila vysloveně nadšeně. :D Tož to se nemůže zařadit mezi čistokrevné slohy, navíc je podle skutečné události, takže ho dávám do Myslánky. :D


Byl to krásný nedělní večer, skoro spíš noc, jako obvykle. Anchor spokojeně seděla na posteli, kolem sebe poházené nejrůznější knížky, časopisy, papíry a na polštáři trůnil notebook. Miska se sladkostmi samozřejmě nechyběla. Tato idyla byla vzápětí bohužel narušena příchodem malé brýlaté ženušky.

"Anchorko, koukej mi podat tu žákovskou, říkám ti to už popáté," spustila na nebohou dcerku. "Že já ti vypnu internet!"
"No jó, no jó, však už jdu," naše hrdinka nevrle na to a kupodivu se opravdu začala přesouvat ke kraji postele, když tu jí něco zahrálo na počítači. Nerozhodně se zastavila. Ovšem po pohledu, který na ni mamka vrhla, radši honem odpelášila k žlutočerné odrbané věci, nazývající sebe sama hrdě už pátým rokem školním batohem. Když splnila svou povinnost, napadlo ji, že by mohla zjistit testy na příští týden. Jak si řekla, tak udělala a za chvíli už mohla zblednout hrůzou při pohledu do diáře.

Hororová kraksna

7. srpna 2013 v 21:20 | Anchor
Už je to nějaký ten pátek od chvíle, kdy se tohle stalo, díkybohu. Stály jsme tehdy jako obvykle s mamkou na zastávce, netrpělivě vyhlížejíc opožděný autobus. Křoví nám dělalo pár také nedočkavých sousedů, převážně důchodců. Ostatně kdo jiný by žil na tak zapadlém okraji města, který ani lidé od Googlu nezmapovali. Téměř letní horko na náladě nepřidávalo.

Tu se konečně na obzoru objevil přibližující se objekt, pravděpodobně větší jak auto. Zajásali jsme, poněvadž spasení se blížilo. (:D) A opravdu, kýžený dopravní prostředek si to přihasil k nám, leč nezastavil a pokračoval dále ve své spanilé jízdě. Čekala jej totiž ladná otočka kolem jistého objezdu, prý kruhového, ale vypadá teda rozhodně jinak.

Dveře postarší kraksny, patřící spíše do muzea než na silnici, se po chvíli pracného zastavování (pravděpodobně nefunkční brzdy) se zaskřípěním otevřely a odhalily malého nevlídně se tvářícího hejhulu za volantem. Mezi osazenstvem zastávky proběhla tichá pře o to, kdo přistoupí k dědkovi jako první. Nebýt nepřipravené karty, kvůli které jsem se velice začala přehrabovat v batohu, prohrála bych já. Takhle musela naši výpravu začít jedna bělovlasá paní s hůlkou. Zbytek se úspěšně nasáčkoval také a rodeo tak mohlo začít.

2. Anglie: Příliš nenápadný mail

22. června 2013 v 0:54 | Anchor


Povzbuzovací story č. 3 je tu! Protože ji kvůli ztrátě předchozího textu píšu znovu, doufám, že bude stát za to :) Račte si počíst o tom, jak jsem jela bez holek ze třídy podruhé do Anglie (se školou), i když tomu okolnosti moc nenasvědčovaly. :)

Jako každé (asi) čtvrteční ráno

Fakt že jo, trefila jsem se v odhadu! :D
Přesněji se jednalo o čtvrtek 6. 12. 2012,
jak jsem nyní (20. 3. 2016) zjistila díky tomu, že si furt dělám miliardu screenů všeho
(a pak mrzutě pracně projíždím hromadu fotek, než se dostanu k něčemu, co zrovna potřebuju :D)


Můj exkluzivní příspěvek na slovenskou harrypotterovskou stránku Priori-Incantatem.sk,
kde jsem nejvíc kralovala v této době :D

tentokrát ovšem okořeněné vidinou nedalekých Vánoc, se k nám dovalila paní profesorka angličtiny, že se jako bude vyučovat. Taky že ano, anglická slovíčka létala všude po třídě, odrážela se od lavic, stropu, stěn, podlahy, tabule a bohužel i od našich hlav. Když míra nepozornosti a otrávenosti klesla pod průměr, najednou si paní profesorka postěžovala, jak jí je líto, že nemůže jet na další zájezd, protože spolupořádala minulý a tento bude moc brzo. V tu ránu všichni studenti zpozorněli. :D

2. Anglie: Nádraží East Croydon aneb Spatření Alana Rickmana?

15. června 2013 v 16:28 | Anchor
Tento článek bude poněkud předbíhat dobu, protože bude o události z druhé návštěvy Anglie :)

Během ní jsme vyfasovali takového úžasného průvodce, který nás honil po Londýně jako vzduté kozy a protože jsem tam byla sama ze třídy, šlo se rychle a bolely mě nohy, záda i ramena z těžkého batohu, měla jsem nevrlou náladu, ke které přispíval i vítr. :D Jak už za pár vteřin budete vědět :D, vždycky, když jsem v cizině a obzvlášť tady, stává se ze mě docela paranoidní člověk hledající ve všech ostatních nějáké slavné osobnosti, extra ty z HP. Ano, jsou to jenom lidi, kteří se místo rubání uhlí živí hraním ve filmu, ale aspoň na mě, když jsem někde tam, dolehne atmosféra a tak vejrám a vejrám a hledám a pátrám. :D

Baskeťácké trable

9. června 2013 v 18:03 | Anchor
Vzhledem k tomu, že právě čtu úžasnou knížku Miluj svůj život od Louise L. Hay (no a co :P), jsem se rozhodla, že sem budu přidávat i nějaké povzbuzující články, ve kterých uvedu své příhody zpočátku vypadající blbě, ale samozřejmě s dobrým koncem. :) Mimochodem, tuto rubriku (už je z toho jen seznam) jsem založila dřív, než mě dnes napadlo její využití, jaká "náhoda" :D


Myslím, že minulý čtvrtek za mnou, zatím docela línou a sport nemusící holkou, přišla jedna kamarádka, říkejme jí třeba Kapitánka, jestli se nechci zúčastnit sportovních her našeho města. Konkrétně basketu, protože jí chybí dvě holky, které by kdyžtak střídaly ostatní, jinak nebudou moct hrát. "Nénénééé, to by to dopadlo," odpověděla bych normálně. Ale tentokrát mi cvaklo v hlavě, asi tomu taky napomohla rozjásaná a uvolněná nálada - chystali jsme se s třídou do divadla, a s vidinou ulití se ze školy jsem na její návrh kývla. "Johohóóó, ty seš super, Anchor, neboj, celou dobu budeš sedět na střídačce a nebudeš dělat nic. Hej holky, už nám chybí jenom jedna!" dala se Kapitánka podobnými slovy do jásání, málem mě radostí umačkala a odběhla pryč.
 
 

Reklama