Myslánka

1. Itálie: Den 4. - Vatikán + Řím 2/2 (ochutnávka Říma a málem našich ruk Ústy pravdy)

23. září 2016 v 20:54 | Anchor


Následovalo dlouhé plazení směrem k církevní budově, kde se nachází Ústa pravdy. Ovšem ještě kus před tím jsme kdesi dostali volno. To naše zájezdová čtyřka nadšeně využila k občerstvení. Jakože jsme zapadly do nejbližšího zvenčí podezřele vypadajícího pajzlu, kam jsem nechtěla... Ale ještěže jsme tam šly! Náhodou, uvnitř to vypadalo útulně a ten losos na másle, co jsem si ho tam objednala (děsné překvapení, jsem slušný člověk a nekradu :D), chutnal skvěle!

Čekáním na gáblík, pečlivým rozmělňováním potravy v ústech a vyhlížením číšníka kvůli platbě jsme zaplácaly všechen volný čas. Na místě srazu jsme s ostatními stáli celé věky, než se konečně pozdě dovalil průvodce s profesorkami a dělal, že nic! Skandááál! Ale hlavně, že nám říkal, ať my laskavě dorazíme včas. :D

Než jsme se vykotrmelili, stačili jsme ještě zdrbnout toho bývalého studenta našeho gymnázia a budoucího (nejspíše vatikánského) církevního hodnostáře v jedné osobě, přičemž skupince potrhlých holek včetně mě přišlo šíleně vtipné označení "jeptišák", kterým pána kdosi počastoval. O:D

1. Itálie: Den 4. - Vatikán + Řím 1/2 (procházka po obávaném Vatikánu)

16. září 2016 v 21:54 | Anchor
A přece u mě článek v pátek vyjde! :D Vysvětlení nadpisu v něm taky najdete. :)


Když už jsem se v minulém díle zabývala snídaní, musím se k ní vrátit a né s prázdnou, alébrž (jo, to slovo existuje :D) s důležitým poznatkem, na který jsem přišla v tento den pobytu v Itálii: to divné pečivo není sladké, tudíž jej mohou v klidu jíst i osoby, co preferují slané jedlé výrobky z obilí. :D

Náležitě posilněni jsme se vydali na dlouhatánskou otravnou pouť vlakem na nádraží Roma Termini. Poté se mi splnilo další přání - šíleně jsme se mačkali v metru! To byla sranda! :D To samé jsme zažili ještě na zpáteční cestě, ovšem při té první jsme se na sebe skutečně tlačili tak, že se tam skoro nedalo hnout. Ani se někteří z nás nemuseli držet tyčí, jelikož je držela na místě kymácející se halda těl ostatních.

Od stanice metra nevím kde je to už jenom pár desítek metrů (říkala jsem vám už, že si nemyslím, že mám dobrý odhad?) k "Vatikánským muzeím". Ta jsou z vchodové strany epicky opevněna, což je fajn, ale někdo tady nemyslí na zadní vrátka. Myslím, že Vatikán snad končí jen čárou na zemi? :D Ale teď k tomu opevnění zepředu, které tvoří majestátní gigantická starobylá zeď, o níž si už nic nepamatuju, ač si myslím, že nám o ní něco říkali. Používám množné číslo, jelikož se naše skupina s naším průvodcem sešla s oficiální vatikánskou průvodkyní (pocházela z Čech + mluvila na nás česky) před tou zdí na takovém ze tří stran Vatikánskými muzei ohraničeném náměstí. (to je dlouhá věta O:D)

Setkání 70% duchovního člověka s duchovním uměním (výstava Bájná Atlantida)

2. září 2016 v 5:40 | Anchor
Fakt nevím, jestli jsem si nenadsadila v tom procentuálním zhodnocení duchovnosti své osoby. :D

Nebojte se,
  • však jsem se tuhle chlubila, že jsem asi dostala rozum, tedy jsem se nezcvokla
  • a nebudu teď psát jen o duchovních věcech, ač se divím, že se takovým tématem zaobírám v krátké době již potřetí
  • jde o popis zážitků, napsaný obvyklým stylem, prostě takový docela normální myslánkový článek, až na to, že část popisu bude o návštěvě jednoho "poutního" místa pro duchovní lidi :D

Ale teď už k věci, a to sice k tomu, jak naši rodinu a sebranku kolem kámošky Lenky paní Ema Hajná pozvala na zámek v Uherském Ostrohu, abychom se podívali na interaktivní výstavu obrazů! Jejich vytvoření má na svědomí manžel paní Emy, (bohužel již zesnulý) malíř Zdeněk Hajný. Výstava, která potrvá ještě 49 let, nese jméno Bájná Atlantida. :)

Vědma na drátě, podvodník či úchyl? Detektivní pátrání level Hercule Poirot (200 článek!)

26. srpna 2016 v 5:40 | Anchor
Byl to krásný den, patnáctý srpen. Já, oba rodiče, kámoška Lenka a její sebranka jsme právě relaxovali na farmě. V mém a Lenčiném případě doslova, jelikož jsme si pěkně seděly na gauči u kompjůtrů.

Když tu najednou mi přišel podivný email. Tedy ten první byl vlastně ještě docela v cajku. Nějaká paní mi psala oficiálně vypadající zprávu, že prý byl můj email náhodně vybrán ke sdělení poselství. To také následovalo, obsahujíc vcelku normálně vypadající větu "Ve Vašem životě máte jen pár lidí kterým na Vás zaleží, tak se snažte k nim být ohlduplná a milá, řekněte jim že je máte ráda dejte jim to najevo." Kdosi se podepsal jako "Andělští poslíci", ale u emailu "andelskasdeleni@***.** zapomněl jméno "Liliana Maatova".

Hmmm, nevadí, že mi to přišlo, a nebylo by od věci se řídit tou radou, nemusím být na blízké jen nerudná, pomyslela jsem si a přinesla něco na zub Lence. Té jsem email ukázala, pobavená, tím spíš, že jsem ho viděla přicházet, jako že jsem se koukla do emailové schránky a v tu chvíli přišel. Kvůli této skutečnosti a kvůli Lenčinému nadšenému přesvědčování jsem tedy souhlasila, že odepíšu, když jsem si na konci emailu znovu všimla slov "Ps: pokuď máte další otázky obraňte se na Nás".

Běží Anchor z tábora, radostí se posí*á

19. srpna 2016 v 5:40 | Anchor
Pojďte si zavzpomínat na svůj tábor se mnou a porovnat své zážitky s mými! :D


Nikdy jsem na tábor nechtěla. Byla jsem proti odjezdu na tuto akci, jelikož:
  • se z mého pohledu desetiletého líného introverta jednalo o ztrátu času. O prázdninách mě nejvíc bavilo se válet v pokoji u knížek, jíst u toho oříškovou čokoládu a zírat na bednu. Jakože televizi. Nebo si to nepamatuju dobře? :D Chodili jsme také na hřiště, s rodiči odfrčeli kromě příbuzných na Lipno... Ale stejně jsem asi nejvíc času věnovala činnostem již zmíněným.
  • 14 dnů byla moc dlouhá doba
  • nechtěla jsem na takové věky vyměnit rodiče za bandu uřvaných hyperaktivních vykuků (= dětí)
  • nesnáším míčové hry, vlastně nemám ráda žádné hry kromě amatérského badmintonu bez sítě
  • jsem se nejvíc bála tamní kuchyně, jelikož jsem vybíravá, například sladká jídla a omáčky nemusím vůbec (kromě čokoládového dortu prokládaného čokoládovou či ořechovou pastou a kromě omáčky v normálním guláši)
  • jsem se trochu bála rozcvičky
Ale nějak se kámošce Vejškovce podařilo mě přesvědčit, a tak jsem tam na přelomu léta po 4. třídě odfrčela! A další rok zase! No fakt že jo, představte si to! :D

Jak to tedy dopadlo?

1. Itálie: Den 3. - Pisa, Grosseto a Tarquinia (+ fotek jako naděláno)

12. srpna 2016 v 5:40 | Anchor
Den, kdy jsme měli navštivit mnou neoblíbenou Pisu (všichni se fotí před tou šikmou věží v té samé rádoby vtipné póze!), začal vskutku skvěle - u patlání různých léčivých věcí na obličej jsem se nemusela krčit před zraky ostatních a zkoušet zahlédnout svůj odraz v mobilu, alébrž jsem si užívala komfortu u velkého zrcadla.

Ráno mohlo pokračovat nadále úžasně, vždyť na nás čekala snídaně, podávaná formou takzvaného švédského stolu! (na lavicích různé jídlo, vy si na talíř vybíráte, co chcete) Ehm... Z ČR jsem tedy zvyklá na o hodně vyšší úroveň! Jsem ze snídaně v tomto italském hotelu pobouřena dokonce natolik, že ji musím nazvat jako extrémně nechutnou! Naštěstí v hotelích zásadně nepiju nic jiného než colu a vodu, tedy jsem nemusela protahovat ústa dolů jako kamarádky ve chvíli, kdy okusily jakýsi podezřelý nápoj, ale nevyhnula jsem se nepříjemnému bližšímu seznámení
  • s chuťové buňky pobuřujícím pečivem
  • s dusivým odporným do sušenkovita přepečeným minitoustem
  • a s extrémně odporným máslem.
Vidina sušenek, co na mě čekaly v autobuse, mi byla jedinou útěchou, když jsme se s batožinami deštěm plazili k tomu dopravnímu prostředku. Uvnitř se mi tedy zlepšila nálada do té míry, že jsem poté byla pobavená, když nás na megaparkovišti v Pise obklopila jedna ze skupinek černochů a začala dotírat.

Jak mi napsal pan starosta

5. srpna 2016 v 5:40 | Anchor
Náš pan starosta, to je týpek! Nelže, nekrade, dluh moří, ale i tak se město rozvíjí, je upřímný, přátelský, akční... A co je na tom nejlepší, on vážně existuje! V reálu! Je to člověk z masa a kostí! Navíc je mladý a nevypadá věru zle, akorát už je, kurnik, ženatý, ale o tom jsem vlastně psát nechtěla. :D

Takového člověka tedy nelze neobdivovat. Když k někomu vzhlížíte, možná dostanete nutkání ho vidět na vlastní oči a třeba na něj i dobře zapůsobit. Já jsem nebyla výjimkou. Nevztekala jsem se tak ve chvílích, co jsem ho viděla v hledišti zírat na vystoupení našeho sboru (zná se s paní sbormistriní), a byla jsem extra nadšená, když nás poté chválil. Už dlouho jsem měla v úmyslu jít na jím organizovanou prohlídku města. Ale nakonec jsem nemusela udělat vůbec nic pro to, abych se s ním dostala do kontaktu! :D On mi totiž sám od sebe napsal email!

Toto je holá pravda, čehož je dokladem ten obrázek vlevo nahoře. (ten má být takovou pečetí pravdivosti - že vše v článcích, které ten avatar obsahují, se skutečně stalo)

Bujarý věneček - část 3. (ovlivněnost chování, úchyl a splněné přání)

1. července 2016 v 5:40 | Anchor
Může se u drobné dívky, která si poprvé dala panáka tvrdého alkoholu, lišit psaný projev + snadnost jeho tvoření pod vlivem návykové látky + hned po akci + po půlnoci od psaného projevu ve střízlivém stavu + po spánku + odpoledne? :D

Po provedené analýze jsem přišla na tři rozdíly:
  • ve stavu pod vlivem jsem:
    • používala více oslavných přívlastků (úžasný, ó dokonalý, překrásný), ale uvědomovala jsem si, že jsem tak činila, stejně jako jsem si naprosto uvědomovala vše, co jsem dělala :D
  • ve střízlivém stavu jsem:
    • začala chudáka kámošku Theres v článku nazývat jejím pravým jménem, takže takové zhoršení :D
    • si ráčila vzpomenout, že když jsme byly s mamkou na cestě domů, zahlédla jsem z autobusu nějakou cizí paní, jak se za naším dopravním prostředkem otočila, zabrejlila myslím přibližně mým směrem a zamávala na mě! Wat. :D Ale tak to se ví, že jsem jí to oplatila! Mám šíleně ráda takové překvapující spontánní události! :D
Přijdete na další? :D Jak už jsem zmínila, pod vlivem jsem napsala předchozí části (odkaz na 1., odkaz na 2.), tuto už píšu střízlivá :D


Ale dost už nasávačských tlachů.

Jak jsme si tak s Theres nadšeně bloumaly kulturákem, přičemž jsme ráčily nalézt místo, kde má wi-fi dobrý signál, stačily jsme také narazit na starého bělovlasého chlapíka - úchyla, co nebohou Theres obtěžoval během prodloužené v "mých" tanečních (rok 2013)!

Bujarý věneček - část 2. (dramata a zábava nad očekávání)

24. června 2016 v 5:40 | Anchor


Následovala další příjemná věc - sraz s mamkou kvůli splašení taškokabelky
  • = náhrady mé vrzající staré úžasné tašky z primy
    (prima = 1.A8 - tak je na gymnáziích označována šestá třída povinné školní docházky)
  • = dárku pro mě k Vánocům

Samozřejmě jsme splašily kulové s přehazovačkou. Teda něco přece jenom. A to dokonce něco nesmírně úžasného - překrásné červené krajkové šaty, jež mi nakonec byly navzdory né zrovna nízké ceně dopřány díky slevě.

Měla jsem tedy další důvod, proč jít na věneček. Když jsem si kvůli tomu kurník vybrala jako vánoční dárek nové šaty! :D Má touha pro prohození se v tomto kusu oděvu byla znásobena obdivem mamky + jedné spolusboristky (holka a umí pochválit holku, tyjo!). A stejné jsem tam chtěla i z jiného důvodu. Do tanečních jsem se totiž tak nadšeně s obětováním mnoha nervů a času vypravovala také kvůli jedné osobě opačného pohlaví - co byste čekali jiného. :D No a celé taneční 2015 jsem se na něj navzdory tomu pořádně nepodívala - logika level Anchor (jít někam kvůli očumování někoho a 95% času civět jinam) - tož jsem se samozřejmě s postupem času čím dál tím víc třepala na to své (ne)rozumné jednání napravit!

Bujarý věneček - část 1. (skvělý vánoční koncert a vtipné načasování)

17. června 2016 v 5:40 | Anchor
Slyšte, slyšte, čtenáři drazí, staré povídání o věcech minulých... :D

Jak už jsem avizovala v aktualizovaném článku z mého 2. zájezdu do Anglie (tam by to jinak asi nehledal nikdo :D), poněkud stresujícně jsem se nakonec měla dostat na prestižní společenskou akci, sdružující v tom našem pěkném městě i nějaké fajn lidi = na hodinu tanečních, a tentokrát né ledajakou, nýbrž na závěrečnou - věneček! Hm.

Pojďme se tedy bavit o tom skvělém věnečkovém dni. Áno, zase o celém věnečkovém dni, neboť se děly skvělé věci!

Začalo to velmi skvěle, neboť jsem byla celkem odpočatá, což je velmi úžasné a podstatné! Navíc jsem ten den měla v adventním "kalendáři"
  • vyhraném v giveaway (mám štěstí! :D)
  • a obsahujícím různé kosmetické věci,
zázračný krém na ruce - prý svou vůní zbavuje stresu! Což se mi v následujících hodinách mělo hodit, no o tom jsem se měla dozvědět až za dlouho.
 
 

Reklama