Myslánka

Školní eskapády

16. prosince 2016 v 5:40 | Anchor
Za těch necelých 8 let, která jsem strávila na gymnáziu, jsem už stačila zažít několik věcí, co u mě (a nejčastěji i u kámošek) vedly k úsměvu, či rovnou smíchu. (:D) Pár z nich jsem si naštěstí zapsala. A to jsou logicky ty, které najdete v tomto článku! Jéééj!


Byl pátek 13., který se tehdy projevil spíš vtipně. Jako obvykle jsem přišla do dříve nelibě zapáchající třídy (a mimochodem naší budoucí "kmenové" třídy, ovšem o tom jsem se měla dozvědět až za několik let), kde se již x let učíme češtinu. Z něčeho rozjařená jsem si s veselým úsměvem svižné kráčela vpřed, za účelem usazení se na židloidní předmět. To jsem i úspěšně udělala.
Když tu mě něco bodlo do mého ctěného pozadí! Tak jsem šokovaně vylétla ze židle a...
"Já jsem si sedla na připínáček!" šokovaně jsem zaječela na celou třídu.
Nakonec se dokonce ukázalo, kdo byl pachatelem, a ten bastard to udělal schválně! :D

S touto třídou se váže další zážitek. O hodině již zmíněného předmětu (čeština) jsem se znuděně krčila za lavicí s nahozeným pokerfacem.
Jenže tu pan profesor řekl něco o tom, jestli známe nějaký další význam slova prošlý - ať s ním řekneme nějakou větu.
Stále s kamenným výrazem jsem hrdě zahlásila: "Prošlá paštika nás pořádně prohnala!"
- Ano, takové věci dokážou pobavit chytré studenty gymnázia, zářnou budoucnost našeho národa, těšte se, až budeme ovlivňovat chod státu... :D

Jak jsem vyzrála na hodiny tělocviku

2. prosince 2016 v 23:54 | Anchor
Odjakživa jsem nesnášela tělocvik. K tomuto postoji mě dovedly následující věci:
  • Nesnáším míčové hry, protože se bojím míče a jeho případných nežádoucích účinků na můj zevnějšek či nepříjemných pocitů při jeho chytání. Nebojím se jen plážového nafukovacího nebo ultra měkkého, např. molitanového :D
  • Má výdrž stojí za houby už od základky - byla jsem v tělocviku nejhorší ze třídy, teda dokud nepřistoupily dvě holky. Na gymplu osciluju mezi posledním a předposledním místem. Výsledek výkonnostního testu, který jsme provedli o laboratorních cvičeních z biologie v sextě (= 2. ročníku), jsem myslím měla suverénně nejhorší.
  • Jsem líná!
Ovšem jsem aktivní natolik, že jsem se svou situaci vždy snažila řešit. Račte se podívat na seznam mých lstí a třeba se něčím i inspirovat!

Jak začal můj příběh s akné

18. listopadu 2016 v 23:11 | Anchor
Prosím, přivítejte text, jenž vznikl už 30. 7. 2012, dlouho před založením tohoto blogu! Sice mi v té době bylo teprve 14 a dle svých slov jsem se nacházela v nejbláznivějším a nejnerudnějším období své puberty, ale stejně se mi tehdejší výplod líbí natolik, že se ho nestydím publikovat v téměř nezměněné podobě! Styl psaní jsem totiž už tehdy měla velmi podobný, ne-li stejný, což nevím, jestli je dobře, že se můj styl psaní asi nevyvinul od mých 14...

Ale zpátky k tomu slíbenému povídání, jak jsem se dostala k akné!


Začalo to asi někdy kolem čtvrté třídy, kdy jsem objevila kouzlo místní knihovny (že na to jdu ale pěknou oklikou, co? :D). Jak jsem si tak pěkně louskala tlusté knížky, začala jsem se při tom poněkud nudit, dokonce jsem se pokusila u toho i plést z bužírek :D Mimo jiné jsem si tak trochu bezmyšlenkovitě mnula obličej. A jéje. Kdoví, jak bych (v roce 2012) vypadala, kdybych poslechla rodiče a nechala toho... No prostě pleť začala být úrodnější a vlídnější k pupínkům i černým tečkám, což mě v té době ale lautr nezajímalo.

Zpověď lenocha, co kvůli lenosti nezdravě zhubl

11. listopadu 2016 v 23:54 | Anchor
Teď už ale jsem velmi aktivní člověk! - A touto větou tento článek i zakončím, jelikož ráčím být také pověrčivou osobou, která věří tomu, že si to "přitáhnu" do reality, pokud to zmíním. :D Každopádně minimálně do dne 11. 11. 2016 jsem byla líný člověk. Strašně líný. Jako to prase!
(a to je důvod, proč během maturitního videa budu jakožto sprejerka kreslit zrovna takový ten jednoduchý obrázek prasete kecám, prostě mi to přijde vtipné, ale více o maturitním videu a takových věcech napíšu, až to jaksi natočíme :D)

Začalo to vlastně už v dětství.
  • Má výdrž stála za houby už na základce - byla jsem nejhorší ze třídy v tělocviku, teda dokud nepřistoupily dvě holky. Na gymplu osciluju mezi posledním a předposledním místem. Ale výsledek výkonnostního testu, který jsme provedli o laboratorních cvičeních z biologie v sextě (= 2. ročníku), jsem myslím měla suverénně nejhorší.
  • Z předchozího bodu může vyplývat, že nemám ráda tělocvik. To je teda fakt pravda! Ale musím to zaklepat, od druhého/třetího ročníku se mi to daří ošéfovat, že si můžu dělat to, co mě baví, a né jen hrát dle mě otravné míčové hry (jéééj, námět na další článek s praktickými radami a tipy, jak si upravit hodiny tělocviku ku obrazu svému, hmmm, nebo spíše s popisem toho, jak se to podařilo mně? :D)

Má doktorka si toho se mnou užila

28. října 2016 v 21:54 | Anchor


Má dětská doktorka, ke které se musím brzo dokopat na poslední prohlídku, si toho se mnou užila. No a mamka taky, když mě k ní doslova a do písmene táhla. :D Nejen, že jsem v ordinaci dělala virvál a klepala se strachy, ještě disponuju třemi celkem zajímavými zážitky!

Zážitek 1. - Jak jsem se snažila vyhnout očkování

Čím je dítě starší, tím má u své praktické lékařky volnější režim a tím méně očkování dostává. To je celkem skvělý zásadní poznatek, leč nevím, jestli by mě to v té době dostatečně těšilo. Nacházela jsem se totiž právě ve věku, kdy vás furt doktorka opruzuje s očkováním. V té chvíli, o níž se tu hodlám více rozepisovat, jsem se konkrétně nalézala ve 2/3 očkování proti klíšťové encefalitidě. Bylo tedy neúnosné a nesmyslné, abych nedostala i to poslední. I tak jsem se o to pokusila, protože jaksi převažoval strach z injekce a s ní spojené bolesti.

Jsem v maturitním ročníku

21. října 2016 v 22:19 | Anchor
Vždycky mi připadala maturita jako něco strašně vzdáleného, či přímo nereálného. Něco, o čem jen slýchám, že se mě prý bude týkat. Pokud jsem si to někdy připustila, tak jsem si jistě myslela, jak strašně budu od prvního září vyšilovat, že už jsem v tom ročníku. A ono ejhle. Nereálně mi jen připadá, když ten fakt napíšu nebo řeknu - že jsem v maturitním ročníku... A že je mi 19. Jinak se mi to zdá jako naprosto normální věc, nad tou skutečností se více nepodivuju.

Prostě se letos budu muset poprvé na něco pořádně naučit.
Mimochodem, začít hýbat prstem k maturitě plánuju na tento víkend, i když jsem původně rozhlašovala daleko dřívější termín - no jo no, jsem líná.

Nečeká mě ovšem jen maturita, ale i spousta příjemných věcí!

Stužkovák
Po stužce, jakou nosí maturanti, jsem vždy toužila! :D Navíc se možná dostaví náš nejoblíbenější profesor (biologie), který nás učil v primě a odfrčel s námi na školu v přírodě v tercii! (toho bych si užívala ještě víc, kdybych tenkrát nemlela z posledních sil, jak nás tam proháněli, a kdybych tenkrát nevypadala jako strašidlo :D)

1. Itálie: Den 4. - Vatikán + Řím 2/2 (ochutnávka Říma a málem našich ruk Ústy pravdy)

23. září 2016 v 20:54 | Anchor


Následovalo dlouhé plazení směrem k církevní budově, kde se nachází Ústa pravdy. Ovšem ještě kus před tím jsme kdesi dostali volno. To naše zájezdová čtyřka nadšeně využila k občerstvení. Jakože jsme zapadly do nejbližšího zvenčí podezřele vypadajícího pajzlu, kam jsem nechtěla... Ale ještěže jsme tam šly! Náhodou, uvnitř to vypadalo útulně a ten losos na másle, co jsem si ho tam objednala (děsné překvapení, jsem slušný člověk a nekradu :D), chutnal skvěle!

Čekáním na gáblík, pečlivým rozmělňováním potravy v ústech a vyhlížením číšníka kvůli platbě jsme zaplácaly všechen volný čas. Na místě srazu jsme s ostatními stáli celé věky, než se konečně pozdě dovalil průvodce s profesorkami a dělal, že nic! Skandááál! Ale hlavně, že nám říkal, ať my laskavě dorazíme včas. :D

Než jsme se vykotrmelili, stačili jsme ještě zdrbnout toho bývalého studenta našeho gymnázia a budoucího (nejspíše vatikánského) církevního hodnostáře v jedné osobě, přičemž skupince potrhlých holek včetně mě přišlo šíleně vtipné označení "jeptišák", kterým pána kdosi počastoval. O:D

1. Itálie: Den 4. - Vatikán + Řím 1/2 (procházka po obávaném Vatikánu)

16. září 2016 v 21:54 | Anchor
A přece u mě článek v pátek vyjde! :D Vysvětlení nadpisu v něm taky najdete. :)


Když už jsem se v minulém díle zabývala snídaní, musím se k ní vrátit a né s prázdnou, alébrž (jo, to slovo existuje :D) s důležitým poznatkem, na který jsem přišla v tento den pobytu v Itálii: to divné pečivo není sladké, tudíž jej mohou v klidu jíst i osoby, co preferují slané jedlé výrobky z obilí. :D

Náležitě posilněni jsme se vydali na dlouhatánskou otravnou pouť vlakem na nádraží Roma Termini. Poté se mi splnilo další přání - šíleně jsme se mačkali v metru! To byla sranda! :D To samé jsme zažili ještě na zpáteční cestě, ovšem při té první jsme se na sebe skutečně tlačili tak, že se tam skoro nedalo hnout. Ani se někteří z nás nemuseli držet tyčí, jelikož je držela na místě kymácející se halda těl ostatních.

Od stanice metra nevím kde je to už jenom pár desítek metrů (říkala jsem vám už, že si nemyslím, že mám dobrý odhad?) k "Vatikánským muzeím". Ta jsou z vchodové strany epicky opevněna, což je fajn, ale někdo tady nemyslí na zadní vrátka. Myslím, že Vatikán snad končí jen čárou na zemi? :D Ale teď k tomu opevnění zepředu, které tvoří majestátní gigantická starobylá zeď, o níž si už nic nepamatuju, ač si myslím, že nám o ní něco říkali. Používám množné číslo, jelikož se naše skupina s naším průvodcem sešla s oficiální vatikánskou průvodkyní (pocházela z Čech + mluvila na nás česky) před tou zdí na takovém ze tří stran Vatikánskými muzei ohraničeném náměstí. (to je dlouhá věta O:D)

Setkání 70% duchovního člověka s duchovním uměním (výstava Bájná Atlantida)

2. září 2016 v 5:40 | Anchor
Fakt nevím, jestli jsem si nenadsadila v tom procentuálním zhodnocení duchovnosti své osoby. :D

Nebojte se,
  • však jsem se tuhle chlubila, že jsem asi dostala rozum, tedy jsem se nezcvokla
  • a nebudu teď psát jen o duchovních věcech, ač se divím, že se takovým tématem zaobírám v krátké době již potřetí
  • jde o popis zážitků, napsaný obvyklým stylem, prostě takový docela normální myslánkový článek, až na to, že část popisu bude o návštěvě jednoho "poutního" místa pro duchovní lidi :D

Ale teď už k věci, a to sice k tomu, jak naši rodinu a sebranku kolem kámošky Lenky paní Ema Hajná pozvala na zámek v Uherském Ostrohu, abychom se podívali na interaktivní výstavu obrazů! Jejich vytvoření má na svědomí manžel paní Emy, (bohužel již zesnulý) malíř Zdeněk Hajný. Výstava, která potrvá ještě 49 let, nese jméno Bájná Atlantida. :)

Vědma na drátě, podvodník či úchyl? Detektivní pátrání level Hercule Poirot (200 článek!)

26. srpna 2016 v 5:40 | Anchor
Byl to krásný den, patnáctý srpen. Já, oba rodiče, kámoška Lenka a její sebranka jsme právě relaxovali na farmě. V mém a Lenčiném případě doslova, jelikož jsme si pěkně seděly na gauči u kompjůtrů.

Když tu najednou mi přišel podivný email. Tedy ten první byl vlastně ještě docela v cajku. Nějaká paní mi psala oficiálně vypadající zprávu, že prý byl můj email náhodně vybrán ke sdělení poselství. To také následovalo, obsahujíc vcelku normálně vypadající větu "Ve Vašem životě máte jen pár lidí kterým na Vás zaleží, tak se snažte k nim být ohlduplná a milá, řekněte jim že je máte ráda dejte jim to najevo." Kdosi se podepsal jako "Andělští poslíci", ale u emailu "andelskasdeleni@***.** zapomněl jméno "Liliana Maatova".

Hmmm, nevadí, že mi to přišlo, a nebylo by od věci se řídit tou radou, nemusím být na blízké jen nerudná, pomyslela jsem si a přinesla něco na zub Lence. Té jsem email ukázala, pobavená, tím spíš, že jsem ho viděla přicházet, jako že jsem se koukla do emailové schránky a v tu chvíli přišel. Kvůli této skutečnosti a kvůli Lenčinému nadšenému přesvědčování jsem tedy souhlasila, že odepíšu, když jsem si na konci emailu znovu všimla slov "Ps: pokuď máte další otázky obraňte se na Nás".
 
 

Reklama