Myslánka

8 zmoklých slepic + 1 padělaný podpis aneb Meeting s Jamiem Dornanem a Cillianem Murphym - část 2. (bastardi, skandál u Národního muzea a happyendy)

4. prosince 2015 v 5:40 | Anchor
O úspěchu s Jamiem Dornanem a jiných pro tento popis důležitých věcí se můžete dočíst v 1. části. :)


Proudy vody na nás dopadaly s takovou razancí a neúnavností, že to můj deštník vzdal a začal protíkat. Ano, to je možné - já i několik přeživších fanynek to můžeme dosvědčit. Štáb to skutečně začal balit, herci byli spaseni buď do domů v ulici, či rovnou odvezeni auty kamsi a na nás fanynky se vybodli dokonce i jakž takž spřátelení bodyguardi!

Normálně nám v té číně opakovaně zavírali dveře před nosem - jen vystrčili své skoby (O:D), spatřili nás tam, my je poprosily o schování a oni nás dveřmi vytlačili zpátky do deště! To je úroveň, co? A ještě nás dále mystifikovali o tom, že už se toho dne nebude vůbec natáčet! Jo, jasně, fanoušci dovedou být otravní, ale stejně, to je teda úroveň!

Ovšem nějak jsme se dozvěděly, že se něco má dít v jakési ulici u Muzea!

8 zmoklých slepic + 1 padělaný podpis aneb Meeting s Jamiem Dornanem a Cillianem Murphym - část 1. (chudák mamka, osud a geniální plány)

27. listopadu 2015 v 5:40 | Anchor
Extra dlouhý nadpis, co? :D

O půlnoci na začátku dne, v němž měla moje mamka narozeniny, jsem se dozvěděla, že na ten víkend (byla neděle) má štáb filmu Anthropoid (o Gabčíkovi a Kubišovi, kteří spáchali atentát na Heydricha), v němž tito herci hrají, rezervovanou Resslovu ulici v Praze, kde budou tedy logicky natáčet! Takže už žádné pátrání naslepo, jako tomu bylo v červenci, kdy jsme se do Prahy nazdařbůh vypravily s Vejškovkou pátrat po Dornanovi a on se mezitím flákal v Brdech!

Né, i když to tak všem nemusí připadat, nejsem šíleně zblázněná do Cilliana Murphyho, ani do toho Jamieho Dornana. Ale když už je ta poslední zmíněná osoba v Praze, je teď slavný jako něco a kort když mám hromadu volného času a tohle vypadá jako skvělé dobrodružství (zvlášť když se mnou podruhé nechtěl nikdo jet, tedy jsem musela vyrazit sama), tak jsem ho musela najít! S bonusem v podobě celkem známého Cilliana Murphyho!

Ano, chtěla jsem si s nimi udělat fotku, jako s Lucií Bílou a Alanem Rickmanem. :D A jo, musím vám takhle předhazovat své 2 předchozí úlovky, hlavně ten druhý! :D Plánovala jsem, že když je uvidíme oba vedle sebe, půjdu nejdřív za Cillianem!
  • Abych ho potěšila! A možná bych mu řekla (spíš ne :D), že je hezčí jak Dornan! :D Aspoň bych byla jednou z extrémního mála, kdo by se tvářil, že tam přijel kvůli němu, čímž bych si u něj asi šplhla a díky tomu by se mi třeba extra věnoval - měla bych větší zážitek! :D
  • Dalším důvodem pro mé zamíření nejprve k Cillianovi by pochopitelně bylo to, že kolem Dornana by se alespoň ze začátku vyskytoval neprostupný chumel dravých fanynek, tedy bych ten čas čekání strávila bezpečněji a užitečněji. :D

Jak jsem zachraňovala blogera, který se chtěl za pár hodin zabít

13. listopadu 2015 v 5:40 | Anchor
Bylo krásné odpoledne, osmý srpen (jak z Máje, který jsme viděli ve škole :D) a páč bylo vedro (38 stupňů!!! Samozřejmě ve stínu! Rodiče nemohli odjet! OMG, co mám dělat?!), byla jsem vnějšími okolnostmi donucena zůstat doma, což se mi teda mimochodem vrcholně nelíbilo, protože jsem zrovna začala každý den chodit do města!

Na zmrzlinu, předchozí den jsem dokonce byla poprvé v tomto roce plavat, teda donekonečna okupovat tobogán! :D Červenec jsem proflákala, ale teď jsem začala být aktivní a plánovala jsem v tom pokračovat! A tu najednou šílené teploty + nejvíc stupňů bylo zrovna v našem městě! Chtělo se mi se vzteknout! :D Těch týdenních (!) veder jsem se bála, když už nemusím jen (jak relativní :D) 32 stupňů! Ale to je (teda podle mě není :D) jedno, zpátky k tomu, o čem jsem původně chtěla psát. :D

Prostě na hlavní stránce Blogu jsem objevila článek jednoho pána, který měl podezřele vypadající nadpis! Našla jsem ho díky tomu, že ho přiřadil k tématu týdne (Emoce a jiné nesmysly) a zrovna byl na prvním místě! A skutečně, bloger, na jehož stránce už jsem někdy předtím byla, se chtěl v noci toho dne zabít kvůli velkým problémům!

Obvykle se na články k tématu týdne nekoukám, tak když už bylo těch náhod víc (že ten článek byl na prvním místě), řekla jsem si, jestli to není osud, jestli s tím něco nemám udělat a začala jsem dumat. :D

Pošuci na farmě + jiné drby a flashbacky - část 2. (oříšková pouť a šílené nestydy dobývající se do kostela)

30. října 2015 v 5:40 | Anchor
Druhý den jsme tedy mimo výpravu na šlapadlo na jezírku volaly té Lenčiné kamarádce léčitelce. Jestli ještě někdo na tomto blogu neví, že se občas bojím o svůj život s určitými příznaky (v nějakých obdobích klidně i každý den skoro pořád), tak fakt nevím, co čte. Asi články z minulosti nebo budoucnosti. :D No a plus tohle (klepavka) a její pocit ze mě (jsem bledá) mi poradila, ať urychleně začnu jíst věci s obsahem železa. Jak jsem si také našla na internetu, kešu obsahuje tohoto prvku hodně a pití nápojů z citrusů pomáhá vstřebávání důležité látky. Můj táta měl sice jet na nákup, ale nechtělo se mu.

Tož jsme se s udatnou Lenkou vydaly na tůru do nejbližšího, prý asi 10 km vzdáleného města s obchodem! :D Protože co neuděláte pro své zdraví. To jsem opravdu koukala, jak skvělou nejlepší kamarádku mám! :D Pustily jsme si písničky, aby se nám dobře šlo. V neděli, kdy nic nejede, jsme si stejně na zastávce našly autobus, ale nakonec jsme se kvůli něčemu (asi, že jede na opačnou stranu) rozhodly pár minut před jeho příjezdem pokračovat pěšky jak hlemejždi či slimáci. Né, nemohly jsme se podívat, jestli není zastávka ve správném směru. :D Takhle nám ujel i zpáteční.

Páč můj oblíbený reportér Tomáš Poláček (jeho články ze stopu na olympiádu v Pekingu jsem si nechala posílat i na tábor!) zrovna stopoval přes skoro celou Zemi, uvažovaly jsme i nad stopnutím auta s babami, ale né, i to jedno se známými nám ujelo. :D A samozřejmě, za půlí cesty profrčel kolem autobus. :D Tak aspoň, že jsem osobně pěšky přešla z jednoho kraje do druhého kolem takové té značky s názvem kraje, jak jsem vždycky chtěla. Splnilo se mi další přání! :D Až na to, že to byl jeden kraj, který jsem neměla ráda od té doby, co mi nebylo dobře po návštěvě jednoho místa v něm. :D

Pošuci na farmě + jiné drby a flashbacky - část 1. (dvě přelomové události)

16. října 2015 v 5:40 | Anchor
Kupodivu jsme na farmu nejeli hned všichni, ani po vlastních osách, či že bychom vzali obě holky a dospělí přátelé by kvůli velkému množství batožiny přijeli až pak. Tentokrát to zase bylo trochu jinak. :D

  • Bára se totiž chytře přifařila na sousedovic zájezd a vrátit se domů měla až v neděli večer (= v den, kdy my už měli být 2. dnem na místě), takže nebylo jisté, jestli tu několikahodinovou cestu na farmu absolvuje s tátou už v neděli nebo až den poté.
  • Lenka se nacházela v Praze, původním místě bydliště (jsem psala, že se stěhovali :)), u své dospělé kamarádky - léčitelky. Tož jsme s rodiči jeli vyzvednout jen ji.
Pískala jsem si, protože tak aspoň s nejlepší kamarádkou asi budeme na farmě jeden den samy, bez nemilé společnosti Báry. :D Ale stejnak jsem se nervovala.

V Praze jsme se potkali i s tou její kamarádkou - paní léčitelkou a když jsem jí podávala ruku, úplně jsem cítila, jak poznala, jak na tom jsem (viz minulé články). :D Ovšem během následující cesty už jsem se dokonale zabavila. Lenka mi totiž řekla něco opravdu šokujícího a velkého. O té manželce pana malíře, kterou tu tak opěvuju jako velkolepou duchovní bytost. :D Nenapíšu vyloženě co jsem se dozvěděla, protože nemůžu, ale i tak si snad zajímavě počtete. :) Chtěla jsem sice dobrodružství, ale takové ne. :D

Svádění k hříchu & Akční osvobozený dobroděj

9. října 2015 v 5:40 | Anchor
S "drobným" (:D) okecem k velké šokující události!
Jo, publikuju to až v říjnu, protože jsem měla přednastavené články až do této doby už od června :D
Jsem mistr v nadpisech a king v přednastavování, tyjo! :D Snad mi to vydrží!


Už jsem měla, vlastně stále mám, rozepsaný článek na téma toho, jak odedávna chci zažít nějaké dobrodružství a jak konkrétně se budu snažit mu jít vstříc. Že tyto prázdniny chci strávit užitečně. Jenže pak jsem si zase uvědomila trochu ten strach, to, že moc věcí (mírně řečeno) nemá smysl včetně toho, abych se začala učit už teď (dobře, to smysl má... Ale až v srpnu! :D - zářijový update - lolol = jsem se neučila)...

Takže volno trávím většinou válením se u kompu. Jak teď "kámoška" Lenka mimo jiného velmi expresivně řekla (to všechno také zapříčinilo ty úvozovky tady a ignor z mé strany do takové míry, že už jí asi nebudu věřit na 100% a nemyslete si, že sem to, co přesně řekla, napíšu, ale něco jo), né zrovna aktivně. Ale teď mám zase pár akcí, takže vím, že to je tak normální. :D Chápu, že její přeaktivněný život je ve srovnání s tím mým pohodovým dost jinde, ale stejně jsem docela ok. :D

Plánovala jsem si, že si budu vést deník, ale zatím nic moc, stejně bych asi pak ty zápisky převedla do elektronické podoby... A co ne, no... Uvidíme :D Každopádně kvůli tomu teď nemám sebemenší ponětí o tom, co jsem dělala v prvních dnech prázdnin. Nic moc. Kecám, právě jsem si vzpomněla, co jsem dělala 30. 6., kdy nám rozdávali výzo a jsem dokonce tak aktivní oproti minulému roku, že kvůli tomu přepíšu ty skoro 3 řádky, jež jsem už stačila naťukat! :D

Co jsem dělala na konec světa 21. 12. 2012

2. října 2015 v 5:40 | Anchor
Ten den, pátek - poslední školní den roku 2012 - měl být podle Mayů konec světa, nebo spíš podle lidí, kteří si to tak vyložili. Hromada lidí se bála, hromada lidí se připravovala na katastrofu, hromada lidí se připravovala na převibrování do 5. dimenze. A co jsem dělala já?

Jak jsem se (ne)chtěla fotit + Nechvalná historie mé puberty

18. září 2015 v 5:40 | Anchor
Jako malá jsem měla obrazových památek na plno věcí mnoho, leč bůhvíproč mi přeskočilo a přestala jsem se chtít fotit. Opruzovalo mě to. Zcestně jsem se domnívala, že na fotkách nevypadám dobře (Taková blbost! Vrátit se v čase, pořádně bych si to užila!). I tak odhodlanou bytost, jako je táta, jsem po nějakém čase odradila od hraní si na paparazziho, takže nemám skoro úplně žádné fotky na období od začátku 7. třídy do tanečních v 1. ročníku střední školy. Hustý, co?

Občas za to nejsem ráda, přece jen se jedná o dost dlouhou etapu v mém životě a možná bych se ráda podívala na to, jak jsem vypadala - často se mi mé fotky líbí až po 5ti letech. A navíc, když to někomu řeknu, asi se na mě bude divně koukat. Ale na druhou stranu jsem někdy docela ráda. V té době jsem se totiž chovala nepříjemně, jemně řečeno. :D Ne, nebyla jsem zmalovaná krá*a, ale byla jsem drzá a svůj vztek jsem se nestyděla dávat najevo. :D Mé naštvání pramenilo z pupínků a dalších aspektů mého vzhledu, jako byl například nos. Také proto, že se se mnou moc lidé nebavili, ale už jsem si zvykla. :D

Chovala jsem se nepěkně hlavně k holkám, co s nimi jezdíme na farmu. Celé roky jsem totiž jedináček a jezdili jsme na dovolenou jen ve třech s rodiči, což mi moc vyhovovalo, ale pak jsem začala být líná (místo chození po Českém Krumlově jsem se na hotelovém pokoji dívala na vtipný film Taxi s Queen Latifah! :D) a nerudná - to bylo ještě na základce - tak se rodiče po nějaké době tím spíš sčuchli s rodinou tátova takového spolupracovníka.

Sboristou býti - dobře se míti & Přihřátá polívčička - část 2.

11. září 2015 v 5:40 | Anchor
Předchozí část je tady taky! :)


Ale méně pěkná pak byla cesta pěšky do synagogy, teda spíš sprint v rámci fyzických možností. Byl slejvák jako něco! Naštěstí jsem měla ten deštník, ale Eneul, která se mi směje za to, že s sebou tahám všechno, chudák zmokla, i když se ze začátku snažila choulit pod můj. Hehe :D Mokrá jsem byla nejmíň ze všech, no stejně jsem se mrkla na WC, kde jsem si rozpustila vlasy až moc brzo.

Po chvíli stání jsem si odložila kamsi věci až na desky. Za nějakou dobu, strávenou litováním nenajezení se a toužením po opětovném napití, se vyrazilo k té místnosti, kde jsme měli zpívat! Proběhlo se ještě jednou deštivou pasáží a i když nás od druhého krytého místa vyháněli, že potřebovali jen silné kluky na tahání nástrojů, nehnula jsem se! :D Tam jsem ještě zahlédla instruktora z taneční školy, kam jsem chodila na pokračovačky. Jo, teď si dávám pauzu, protože má schopnost udržet rovnováhu je opravdu vysoká a mám moc vysoké mínění o tom, jak mi pěkně jde tančit... To bych aspoň ráda řekla! :D

Pak se doopravdy šlo na věc! Naštěstí jsem si zabrala místo jako obvykle a našla rodiče s přáteli v hledišti, tak jsem byla spokojená. Ale najednou jsem přišla na to, že jsem zapomněla Vincentku! Nechtělo se mi znovu nekrytou pasáží, ale stejně mi tam poradila vedle stojící holka jít, že prý už neprší. Naštěstí míň. Po cestě jsem potkala paní profesorku, kterou jsem nejdřív zavedla k věcem, ale flaška si hověla na okně WC. Říkala jsem si, že ji tam zapomenu! :D

Sboristou býti - dobře se míti & Přihřátá polívčička - část 1.

28. srpna 2015 v 5:40 | Anchor
Z této červnové soboty (jo, zveřejňuju to takhle dávno :D) jsem měla trochu nervy už dlouho. Jednalo se totiž o poslední koncert s naším smíšeným pěveckým sborem :D za příležitosti jedné kulturní akce (hmmm, a teď nedělám hmmm na to, že by mě ta akce nezajímala, což bývala pravda, ale letos ne) a také vydání našeho sborového CD. Hm (a teď nedělám hm na to, že by mě nezajímalo vydání CD). :D

Teda vyděšená jsem dopředu byla míň, což se trochu vystupňovalo pochopitelně v ten osudný den. Měla se na nás totiž přijet podívat Lenka s ostatními (= Bárou, tátou a paní Emou, manželkou malíře Zdeňka Hajného)! Zvlášť kvůli poslední zmíněné osobě jsem se nervovala, aby se nám koncert podařil. Protože si jí vážím a taky protože by se mohla někde zmínit! :D

Přátelé měli dorazit ve dvě hodiny, i polemizovala jsem nad časem začátku své výpravy. Nakonec jsem se rozhodla, že polovinu přípravy na odchod odbydu před příjezdem přátel. Tož vším možným obšťastněnou (hah? :D) tašku jsem doplnila jen o
  • na páteční zkoušce sboru zapomenuté desky s dopředu seřazeným obsahem (!),
  • sváču
  • a punčocháče.
Zvlášť ta poslední věc a to, že jsem je měla 3, je ve výčtu důležitá, však se již brzy dozvíte proč. :)
To, že jsem se začala pakovat už před příjezdem těch 4 osob, znamená, že jsem se začala vypravovat včas! Navíc přátelé se zpozdili, takže jsem měla času habaděj! Zázrak!
 
 

Reklama