Myslánka

Pošuci na farmě + jiné drby a flashbacky - část 1. (dvě přelomové události)

16. října 2015 v 5:40 | Anchor
Kupodivu jsme na farmu nejeli hned všichni, ani po vlastních osách, či že bychom vzali obě holky a dospělí přátelé by kvůli velkému množství batožiny přijeli až pak. Tentokrát to zase bylo trochu jinak. :D

  • Bára se totiž chytře přifařila na sousedovic zájezd a vrátit se domů měla až v neděli večer (= v den, kdy my už měli být 2. dnem na místě), takže nebylo jisté, jestli tu několikahodinovou cestu na farmu absolvuje s tátou už v neděli nebo až den poté.
  • Lenka se nacházela v Praze, původním místě bydliště (jsem psala, že se stěhovali :)), u své dospělé kamarádky - léčitelky. Tož jsme s rodiči jeli vyzvednout jen ji.
Pískala jsem si, protože tak aspoň s nejlepší kamarádkou asi budeme na farmě jeden den samy, bez nemilé společnosti Báry. :D Ale stejnak jsem se nervovala.

V Praze jsme se potkali i s tou její kamarádkou - paní léčitelkou a když jsem jí podávala ruku, úplně jsem cítila, jak poznala, jak na tom jsem (viz minulé články). :D Ovšem během následující cesty už jsem se dokonale zabavila. Lenka mi totiž řekla něco opravdu šokujícího a velkého. O té manželce pana malíře, kterou tu tak opěvuju jako velkolepou duchovní bytost. :D Nenapíšu vyloženě co jsem se dozvěděla, protože nemůžu, ale i tak si snad zajímavě počtete. :) Chtěla jsem sice dobrodružství, ale takové ne. :D

Svádění k hříchu & Akční osvobozený dobroděj

9. října 2015 v 5:40 | Anchor
S "drobným" (:D) okecem k velké šokující události!
Jo, publikuju to až v říjnu, protože jsem měla přednastavené články až do této doby už od června :D
Jsem mistr v nadpisech a king v přednastavování, tyjo! :D Snad mi to vydrží!


Už jsem měla, vlastně stále mám, rozepsaný článek na téma toho, jak odedávna chci zažít nějaké dobrodružství a jak konkrétně se budu snažit mu jít vstříc. Že tyto prázdniny chci strávit užitečně. Jenže pak jsem si zase uvědomila trochu ten strach, to, že moc věcí (mírně řečeno) nemá smysl včetně toho, abych se začala učit už teď (dobře, to smysl má... Ale až v srpnu! :D - zářijový update - lolol = jsem se neučila)...

Takže volno trávím většinou válením se u kompu. Jak teď "kámoška" Lenka mimo jiného velmi expresivně řekla (to všechno také zapříčinilo ty úvozovky tady a ignor z mé strany do takové míry, že už jí asi nebudu věřit na 100% a nemyslete si, že sem to, co přesně řekla, napíšu, ale něco jo), né zrovna aktivně. Ale teď mám zase pár akcí, takže vím, že to je tak normální. :D Chápu, že její přeaktivněný život je ve srovnání s tím mým pohodovým dost jinde, ale stejně jsem docela ok. :D

Plánovala jsem si, že si budu vést deník, ale zatím nic moc, stejně bych asi pak ty zápisky převedla do elektronické podoby... A co ne, no... Uvidíme :D Každopádně kvůli tomu teď nemám sebemenší ponětí o tom, co jsem dělala v prvních dnech prázdnin. Nic moc. Kecám, právě jsem si vzpomněla, co jsem dělala 30. 6., kdy nám rozdávali výzo a jsem dokonce tak aktivní oproti minulému roku, že kvůli tomu přepíšu ty skoro 3 řádky, jež jsem už stačila naťukat! :D

Co jsem dělala na konec světa 21. 12. 2012

2. října 2015 v 5:40 | Anchor
Ten den, pátek - poslední školní den roku 2012 - měl být podle Mayů konec světa, nebo spíš podle lidí, kteří si to tak vyložili. Hromada lidí se bála, hromada lidí se připravovala na katastrofu, hromada lidí se připravovala na převibrování do 5. dimenze. A co jsem dělala já?

Jak jsem se (ne)chtěla fotit + Nechvalná historie mé puberty

18. září 2015 v 5:40 | Anchor
Jako malá jsem měla obrazových památek na plno věcí mnoho, leč bůhvíproč mi přeskočilo a přestala jsem se chtít fotit. Opruzovalo mě to. Zcestně jsem se domnívala, že na fotkách nevypadám dobře (Taková blbost! Vrátit se v čase, pořádně bych si to užila!). I tak odhodlanou bytost, jako je táta, jsem po nějakém čase odradila od hraní si na paparazziho, takže nemám skoro úplně žádné fotky na období od začátku 7. třídy do tanečních v 1. ročníku střední školy. Hustý, co?

Občas za to nejsem ráda, přece jen se jedná o dost dlouhou etapu v mém životě a možná bych se ráda podívala na to, jak jsem vypadala - často se mi mé fotky líbí až po 5ti letech. A navíc, když to někomu řeknu, asi se na mě bude divně koukat. Ale na druhou stranu jsem někdy docela ráda. V té době jsem se totiž chovala nepříjemně, jemně řečeno. :D Ne, nebyla jsem zmalovaná krá*a, ale byla jsem drzá a svůj vztek jsem se nestyděla dávat najevo. :D Mé naštvání pramenilo z pupínků a dalších aspektů mého vzhledu, jako byl například nos. Také proto, že se se mnou moc lidé nebavili, ale už jsem si zvykla. :D

Chovala jsem se nepěkně hlavně k holkám, co s nimi jezdíme na farmu. Celé roky jsem totiž jedináček a jezdili jsme na dovolenou jen ve třech s rodiči, což mi moc vyhovovalo, ale pak jsem začala být líná (místo chození po Českém Krumlově jsem se na hotelovém pokoji dívala na vtipný film Taxi s Queen Latifah! :D) a nerudná - to bylo ještě na základce - tak se rodiče po nějaké době tím spíš sčuchli s rodinou tátova takového spolupracovníka.

Sboristou býti - dobře se míti & Přihřátá polívčička - část 2.

11. září 2015 v 5:40 | Anchor
Předchozí část je tady taky! :)


Ale méně pěkná pak byla cesta pěšky do synagogy, teda spíš sprint v rámci fyzických možností. Byl slejvák jako něco! Naštěstí jsem měla ten deštník, ale Eneul, která se mi směje za to, že s sebou tahám všechno, chudák zmokla, i když se ze začátku snažila choulit pod můj. Hehe :D Mokrá jsem byla nejmíň ze všech, no stejně jsem se mrkla na WC, kde jsem si rozpustila vlasy až moc brzo.

Po chvíli stání jsem si odložila kamsi věci až na desky. Za nějakou dobu, strávenou litováním nenajezení se a toužením po opětovném napití, se vyrazilo k té místnosti, kde jsme měli zpívat! Proběhlo se ještě jednou deštivou pasáží a i když nás od druhého krytého místa vyháněli, že potřebovali jen silné kluky na tahání nástrojů, nehnula jsem se! :D Tam jsem ještě zahlédla instruktora z taneční školy, kam jsem chodila na pokračovačky. Jo, teď si dávám pauzu, protože má schopnost udržet rovnováhu je opravdu vysoká a mám moc vysoké mínění o tom, jak mi pěkně jde tančit... To bych aspoň ráda řekla! :D

Pak se doopravdy šlo na věc! Naštěstí jsem si zabrala místo jako obvykle a našla rodiče s přáteli v hledišti, tak jsem byla spokojená. Ale najednou jsem přišla na to, že jsem zapomněla Vincentku! Nechtělo se mi znovu nekrytou pasáží, ale stejně mi tam poradila vedle stojící holka jít, že prý už neprší. Naštěstí míň. Po cestě jsem potkala paní profesorku, kterou jsem nejdřív zavedla k věcem, ale flaška si hověla na okně WC. Říkala jsem si, že ji tam zapomenu! :D

Sboristou býti - dobře se míti & Přihřátá polívčička - část 1.

28. srpna 2015 v 5:40 | Anchor
Z této červnové soboty (jo, zveřejňuju to takhle dávno :D) jsem měla trochu nervy už dlouho. Jednalo se totiž o poslední koncert s naším smíšeným pěveckým sborem :D za příležitosti jedné kulturní akce (hmmm, a teď nedělám hmmm na to, že by mě ta akce nezajímala, což bývala pravda, ale letos ne) a také vydání našeho sborového CD. Hm (a teď nedělám hm na to, že by mě nezajímalo vydání CD). :D

Teda vyděšená jsem dopředu byla míň, což se trochu vystupňovalo pochopitelně v ten osudný den. Měla se na nás totiž přijet podívat Lenka s ostatními (= Bárou, tátou a paní Emou, manželkou malíře Zdeňka Hajného)! Zvlášť kvůli poslední zmíněné osobě jsem se nervovala, aby se nám koncert podařil. Protože si jí vážím a taky protože by se mohla někde zmínit! :D

Přátelé měli dorazit ve dvě hodiny, i polemizovala jsem nad časem začátku své výpravy. Nakonec jsem se rozhodla, že polovinu přípravy na odchod odbydu před příjezdem přátel. Tož vším možným obšťastněnou (hah? :D) tašku jsem doplnila jen o
  • na páteční zkoušce sboru zapomenuté desky s dopředu seřazeným obsahem (!),
  • sváču
  • a punčocháče.
Zvlášť ta poslední věc a to, že jsem je měla 3, je ve výčtu důležitá, však se již brzy dozvíte proč. :)
To, že jsem se začala pakovat už před příjezdem těch 4 osob, znamená, že jsem se začala vypravovat včas! Navíc přátelé se zpozdili, takže jsem měla času habaděj! Zázrak!

Plašil na tripu, hrdinná výprava za melounem a podivní lidé hradečtí - část 2.

14. srpna 2015 v 5:40 | Anchor


Tolik prachů jsme tam nechaly a stejně z nás byla paní otrávená, když jsme tam zůstaly jen my dvě a chtěly jet znovu! Až jsem pak z toho byla tak důkladně vydranděná, že se mi trochu zamotala hlava. To pokračovalo i na cestě za gáblíkem do Hradce Králové. Bohužel kvůli tomu, že Lence fakt nebylo dobře, se nakonec nezúčastnila večeře ani přítomná velká osobnost :D :), kterou například můžete vidět i ve videu na Cestách k sobě, neboť se starala společně s Lenčiným tátou o koho jiného než Lenku. Tak ještěže jsme se aspoň viděly. :)

Cho cho, možná tu i píšu, o koho jde. Nebo ne? Je to manželka pana malíře Zdeňka Hajného, se kterým dokonce viděli naše videa z bobovky na Lipně z předminulého roku. :D Jméno můžete najít, ale nechci moc o ní psát, třeba by se jí to nelíbilo (čestné slovo, že tu není a nebude víc informací o ní, pokud se nebude jednat třeba o popis návštěvy Rudolfina a věci pouze takové!), tak jen zmíním to, že se naštěstí přátelíme a i jsme s rodiči a rodinou Lenky u ní slavili Nový rok a pak s malířem Martinem Šrámkem jeho narozeniny! :) To je pro mě veliká čest! :)

Tak jsme se tedy vydali ke stolu do Šatlavy, který běžel rychle zasednout předvoj - mamka s Bárou - jen já s mým tátou. Mají tam výtečné bramborové pokrmy! To já opravdu umím ocenit! I když jsem si spálila zobák o jedny pečené při návratu domů z Anglie, nedám na ně dopustit! :D Během čekání mě už místo nervů chytaly roupy, tož šly jsme s Bárou na průzkum. Dostaly jsme se ke kašně a tam jsem přišla na to, jak zbohatnout!

Plašil na tripu, hrdinná výprava za melounem a podivní lidé hradečtí - část 1.

7. srpna 2015 v 5:40 | Anchor
Jak možná víte, občas jsem se bála. O svůj život. Často iracionálně. Schválně o tom píšu v minulém čase. :D A někdy jsem z toho měla pocity na omdlení a nedalo mi to a nemohla jsem přestat pozorovat svůj dech a tlukot srdce. Jako jestli tyto orgány fungují a fungovat budou. :D O to jsem se taky bála. I když toto snad je bezdůvodné, ale co poté, co se mezi příčiny k obavám zařadily i věci, které by se mohly stát na cestě? No to je jedno. Každopádně během prvního pololetí jsem se docela "vyblbla" a od začátku nového roku to docela jde. Ovšem o v tomto článku zmíněné akci jsem se klepala znovu! Naštěstí míň než to bývalo, ale stejně.

No zpět na začátek. Jakože k nám domů. I když vlastně ne tak docela, když už se bude jednat o naše auto. To totiž mělo se mnou absolvovat svou poslední jízdu, neboť tento týden (v čase začátku psaní tohoto článku) jej budeme měnit za nové. A rodiče se už i v nebohém stále ještě funkčním leč hodně vyježděném dopravním prostředku vybavovali, jak se těší na onen den D a kterak bude super mít nový vůz! Neboť jsem člověkem poněkud pověrčivým, v čemž mě utvrdila i jedna událost z věnečku v tanečních, bylo mi to proti srsti, jako že by se mohl drahý na naftu jedoucí stroj naštvat a... Ani jsem to nedomýšlela!

To taky nepřispělo k mému stavu. Gratulovala jsem si, že mám v tašce mimo jiných věcí i lahev s colou. Jakýť zázračný záchranný lektvar! Ale stejně, když se mělo jet na KFC na nezdravý oběd, kterého jsem se kupodivu měla za určitých podmínek (žádný hamburgr, ale hlavně žádné hranolky) účastnit, neváhala jsem doplnit tátovu objednávku požadavkem pití kupodivu stejné značky. Obvykle preferuju Coca-colu. I prefer to drink Coca-cola rather than drink Pepsi! :D

Jak jednou potrolím své děti & Spálené palice hokejových fanoušků - část 2.

17. července 2015 v 5:40 | Anchor
Kdo nečetl 1. část, nebude vědět o co jde! :)


Na pouti jsme potkaly kromě tří sličných fandů Kanaďanů i dva vtipné české výrostky. I tak jsme ale při dotazu, jestli nás neotravují, radši pokrčily rameny a nechaly je odběhnout, odskákat a odlézt po stromech na jejich vytouženou benzínku. Nás místo dlabance čekal sprint k vlaku, který jsme taktak stihly, mohly jsme teda vlézt k asijské turistce do rozpáleného kupé s neotvíratelným oknem. I vypadla jsem na chodbu za čerstvým vzduchem a zatímco jsem spokojeně nic netušíc seděla na své bagáži, v kupé po odchodu turistky za účelem pořízení fotek si inspirovaná Vejškovka dělala selfie. :D

Pak jsme se různě pěšky dopravily na Staroměstské náměstí okolo České národní banky, která mě inspirovala k výkladu o možnosti podržení zlaté cihly a zhlédnutí výstavy pastí na zloduchy v té Londýnské díky probírání maturitního tématu Londýn v hodinách anglického jazyka. :D Ano, když si něco pamatuju, dělá mi nesmírné potěšení, mohu-li s tím obtěžovat všechny kolem! :D Vejškovka se netvářila nešťastně, když mé zapálené povídání přerušilo přecházení přes silnici, po němž jsem už nenavázala na vyprávění.

Přepravou jsme zaplácaly celou druhou třetinu, během které, jak Vejškovku informátoři na Facebooku zpravili, nám zase dali góla a toho našeho neuznali. Na tom slavném náměstí nás čekaly rovnou nejmíň obrazovky tři a prý moderátor Dejdar, ale toho jsem si nějak nevšimla, jelikož přes ty davy lidí se často dalo vidět leda tak kulové. Splašily jsme konečně kýžené suvenýry - vlajky - za docela slušnou cenu u nějakého chlápka, který se tam potuloval mezi fandy!

Jak jednou potrolím své děti & Spálené palice hokejových fanoušků - část 1.

3. července 2015 v 5:40 | Anchor
Už asi od mých již zmíněných začátků v minulém roce v pěveckém sboru našeho gymnázia vím, že budeme nahrávat vlastní CD. Mimochodem právě dneska, v době začátku psaní tohoto článku. To se ví, že jsem se na tuto prestižní událost náležitě těšila, leč možná už plánovaný den D se posunul o rok, jakože na jaro tohoto roku. Ale dobře tomu, aspoň to pořád bylo přede mnou.

I chodila jsem čím dál tím víc poctivě na skoro všechny zkoušky, i když to vlastně bylo také kvůli koncertu. No jo, jsme zpívali na úvodu místní akce, já se taky o něco snažila, no naštěstí jsem se mezi ostatními moc neslyšela (chtěla bych samozřejmě zpívat sólově jako Lucie Bílá nebo spíš jako Celine Dion, ale to je asi tak možný pracuju na tom :D). I na dvě brutální víkendová soustředění jsem se dovalila narozdíl od Eneul s Gurmánkou, kterým se nechtělo podruhé vstávat brzo! :D Na to první jsem sice dorazila o něco později, protože jsem nestihla autobus, a ani ten příchod nebyl zrovna nejjednodušší, o čemž se víc dozvíte v budoucnu z mého neodevzdaného slohu, ale i to se počítá. :D

Ono druhé víkendové soustředění se tentokrát konalo o půl hodiny později, což se mi moc líbilo, ale ani to kámošky nepřesvědčilo k příjezdu. To já, JÁ *hrdě se bije do hrudi :D*, jsem kvůli tomu i velmi nenadšeně odřekla cestu za kamarádkou Lenkou, kterou jsem plánovala vytáhnout na dlouhou procházku po okolí jejich nového bydliště, teda pokud by se mi stále chtělo. Pro pó, už jsem tu psala, že se nově přestěhovali a mají koně? Mám ten dojem, že ano, no kdyžtak se to dozvídáte teď - né že bych o nich chtěla vynášet nějaké informace, ale možná u nich zažijeme něco zajímavého, tak by se to tu stejně objevilo. :) Přiznám se, že jedním z hlavních lákadel pro mě byla pizza, kterou jsme měli slíbenou na občerstvení. Mému velkolepému příchodu napomohly i nakonec plané pohrůžky, že kdo se nedovalí, nebude se za pár dnů moci zúčastnit nahrávání CD.
 
 

Reklama