Myslánka

Jak jsem se (ne)chtěla fotit + Nechvalná historie mé puberty

18. září 2015 v 5:40 | Anchor
Jako malá jsem měla obrazových památek na plno věcí mnoho, leč bůhvíproč mi přeskočilo a přestala jsem se chtít fotit. Opruzovalo mě to. Zcestně jsem se domnívala, že na fotkách nevypadám dobře (Taková blbost! Vrátit se v čase, pořádně bych si to užila!). I tak odhodlanou bytost, jako je táta, jsem po nějakém čase odradila od hraní si na paparazziho, takže nemám skoro úplně žádné fotky na období od začátku 7. třídy do tanečních v 1. ročníku střední školy. Hustý, co?

Občas za to nejsem ráda, přece jen se jedná o dost dlouhou etapu v mém životě a možná bych se ráda podívala na to, jak jsem vypadala - často se mi mé fotky líbí až po 5ti letech. A navíc, když to někomu řeknu, asi se na mě bude divně koukat. Ale na druhou stranu jsem někdy docela ráda. V té době jsem se totiž chovala nepříjemně, jemně řečeno. :D Ne, nebyla jsem zmalovaná krá*a, ale byla jsem drzá a svůj vztek jsem se nestyděla dávat najevo. :D Mé naštvání pramenilo z pupínků a dalších aspektů mého vzhledu, jako byl například nos. Také proto, že se se mnou moc lidé nebavili, ale už jsem si zvykla. :D

Chovala jsem se nepěkně hlavně k holkám, co s nimi jezdíme na farmu. Celé roky jsem totiž jedináček a jezdili jsme na dovolenou jen ve třech s rodiči, což mi moc vyhovovalo, ale pak jsem začala být líná (místo chození po Českém Krumlově jsem se na hotelovém pokoji dívala na vtipný film Taxi s Queen Latifah! :D) a nerudná - to bylo ještě na základce - tak se rodiče po nějaké době tím spíš sčuchli s rodinou tátova takového spolupracovníka.

Sboristou býti - dobře se míti & Přihřátá polívčička - část 2.

11. září 2015 v 5:40 | Anchor
Předchozí část je tady taky! :)


Ale méně pěkná pak byla cesta pěšky do synagogy, teda spíš sprint v rámci fyzických možností. Byl slejvák jako něco! Naštěstí jsem měla ten deštník, ale Eneul, která se mi směje za to, že s sebou tahám všechno, chudák zmokla, i když se ze začátku snažila choulit pod můj. Hehe :D Mokrá jsem byla nejmíň ze všech, no stejně jsem se mrkla na WC, kde jsem si rozpustila vlasy až moc brzo.

Po chvíli stání jsem si odložila kamsi věci až na desky. Za nějakou dobu, strávenou litováním nenajezení se a toužením po opětovném napití, se vyrazilo k té místnosti, kde jsme měli zpívat! Proběhlo se ještě jednou deštivou pasáží a i když nás od druhého krytého místa vyháněli, že potřebovali jen silné kluky na tahání nástrojů, nehnula jsem se! :D Tam jsem ještě zahlédla instruktora z taneční školy, kam jsem chodila na pokračovačky. Jo, teď si dávám pauzu, protože má schopnost udržet rovnováhu je opravdu vysoká a mám moc vysoké mínění o tom, jak mi pěkně jde tančit... To bych aspoň ráda řekla! :D

Pak se doopravdy šlo na věc! Naštěstí jsem si zabrala místo jako obvykle a našla rodiče s přáteli v hledišti, tak jsem byla spokojená. Ale najednou jsem přišla na to, že jsem zapomněla Vincentku! Nechtělo se mi znovu nekrytou pasáží, ale stejně mi tam poradila vedle stojící holka jít, že prý už neprší. Naštěstí míň. Po cestě jsem potkala paní profesorku, kterou jsem nejdřív zavedla k věcem, ale flaška si hověla na okně WC. Říkala jsem si, že ji tam zapomenu! :D

Sboristou býti - dobře se míti & Přihřátá polívčička - část 1.

28. srpna 2015 v 5:40 | Anchor
Z této červnové soboty (jo, zveřejňuju to takhle dávno :D) jsem měla trochu nervy už dlouho. Jednalo se totiž o poslední koncert s naším smíšeným pěveckým sborem :D za příležitosti jedné kulturní akce (hmmm, a teď nedělám hmmm na to, že by mě ta akce nezajímala, což bývala pravda, ale letos ne) a také vydání našeho sborového CD. Hm (a teď nedělám hm na to, že by mě nezajímalo vydání CD). :D

Teda vyděšená jsem dopředu byla míň, což se trochu vystupňovalo pochopitelně v ten osudný den. Měla se na nás totiž přijet podívat Lenka s ostatními (= Bárou, tátou a paní Emou, manželkou malíře Zdeňka Hajného)! Zvlášť kvůli poslední zmíněné osobě jsem se nervovala, aby se nám koncert podařil. Protože si jí vážím a taky protože by se mohla někde zmínit! :D

Přátelé měli dorazit ve dvě hodiny, i polemizovala jsem nad časem začátku své výpravy. Nakonec jsem se rozhodla, že polovinu přípravy na odchod odbydu před příjezdem přátel. Tož vším možným obšťastněnou (hah? :D) tašku jsem doplnila jen o
  • na páteční zkoušce sboru zapomenuté desky s dopředu seřazeným obsahem (!),
  • sváču
  • a punčocháče.
Zvlášť ta poslední věc a to, že jsem je měla 3, je ve výčtu důležitá, však se již brzy dozvíte proč. :)
To, že jsem se začala pakovat už před příjezdem těch 4 osob, znamená, že jsem se začala vypravovat včas! Navíc přátelé se zpozdili, takže jsem měla času habaděj! Zázrak!

Plašil na tripu, hrdinná výprava za melounem a podivní lidé hradečtí - část 2.

14. srpna 2015 v 5:40 | Anchor


Tolik prachů jsme tam nechaly a stejně z nás byla paní otrávená, když jsme tam zůstaly jen my dvě a chtěly jet znovu! Až jsem pak z toho byla tak důkladně vydranděná, že se mi trochu zamotala hlava. To pokračovalo i na cestě za gáblíkem do Hradce Králové. Bohužel kvůli tomu, že Lence fakt nebylo dobře, se nakonec nezúčastnila večeře ani přítomná velká osobnost :D :), kterou například můžete vidět i ve videu na Cestách k sobě, neboť se starala společně s Lenčiným tátou o koho jiného než Lenku. Tak ještěže jsme se aspoň viděly. :)

Cho cho, možná tu i píšu, o koho jde. Nebo ne? Je to manželka pana malíře Zdeňka Hajného, se kterým dokonce viděli naše videa z bobovky na Lipně z předminulého roku. :D Jméno můžete najít, ale nechci moc o ní psát, třeba by se jí to nelíbilo (čestné slovo, že tu není a nebude víc informací o ní, pokud se nebude jednat třeba o popis návštěvy Rudolfina a věci pouze takové!), tak jen zmíním to, že se naštěstí přátelíme a i jsme s rodiči a rodinou Lenky u ní slavili Nový rok a pak s malířem Martinem Šrámkem jeho narozeniny! :) To je pro mě veliká čest! :)

Tak jsme se tedy vydali ke stolu do Šatlavy, který běžel rychle zasednout předvoj - mamka s Bárou - jen já s mým tátou. Mají tam výtečné bramborové pokrmy! To já opravdu umím ocenit! I když jsem si spálila zobák o jedny pečené při návratu domů z Anglie, nedám na ně dopustit! :D Během čekání mě už místo nervů chytaly roupy, tož šly jsme s Bárou na průzkum. Dostaly jsme se ke kašně a tam jsem přišla na to, jak zbohatnout!

Plašil na tripu, hrdinná výprava za melounem a podivní lidé hradečtí - část 1.

7. srpna 2015 v 5:40 | Anchor
Jak možná víte, občas jsem se bála. O svůj život. Často iracionálně. Schválně o tom píšu v minulém čase. :D A někdy jsem z toho měla pocity na omdlení a nedalo mi to a nemohla jsem přestat pozorovat svůj dech a tlukot srdce. Jako jestli tyto orgány fungují a fungovat budou. :D O to jsem se taky bála. I když toto snad je bezdůvodné, ale co poté, co se mezi příčiny k obavám zařadily i věci, které by se mohly stát na cestě? No to je jedno. Každopádně během prvního pololetí jsem se docela "vyblbla" a od začátku nového roku to docela jde. Ovšem o v tomto článku zmíněné akci jsem se klepala znovu! Naštěstí míň než to bývalo, ale stejně.

No zpět na začátek. Jakože k nám domů. I když vlastně ne tak docela, když už se bude jednat o naše auto. To totiž mělo se mnou absolvovat svou poslední jízdu, neboť tento týden (v čase začátku psaní tohoto článku) jej budeme měnit za nové. A rodiče se už i v nebohém stále ještě funkčním leč hodně vyježděném dopravním prostředku vybavovali, jak se těší na onen den D a kterak bude super mít nový vůz! Neboť jsem člověkem poněkud pověrčivým, v čemž mě utvrdila i jedna událost z věnečku v tanečních, bylo mi to proti srsti, jako že by se mohl drahý na naftu jedoucí stroj naštvat a... Ani jsem to nedomýšlela!

To taky nepřispělo k mému stavu. Gratulovala jsem si, že mám v tašce mimo jiných věcí i lahev s colou. Jakýť zázračný záchranný lektvar! Ale stejně, když se mělo jet na KFC na nezdravý oběd, kterého jsem se kupodivu měla za určitých podmínek (žádný hamburgr, ale hlavně žádné hranolky) účastnit, neváhala jsem doplnit tátovu objednávku požadavkem pití kupodivu stejné značky. Obvykle preferuju Coca-colu. I prefer to drink Coca-cola rather than drink Pepsi! :D

Jak jednou potrolím své děti & Spálené palice hokejových fanoušků - část 2.

17. července 2015 v 5:40 | Anchor
Kdo nečetl 1. část, nebude vědět o co jde! :)


Na pouti jsme potkaly kromě tří sličných fandů Kanaďanů i dva vtipné české výrostky. I tak jsme ale při dotazu, jestli nás neotravují, radši pokrčily rameny a nechaly je odběhnout, odskákat a odlézt po stromech na jejich vytouženou benzínku. Nás místo dlabance čekal sprint k vlaku, který jsme taktak stihly, mohly jsme teda vlézt k asijské turistce do rozpáleného kupé s neotvíratelným oknem. I vypadla jsem na chodbu za čerstvým vzduchem a zatímco jsem spokojeně nic netušíc seděla na své bagáži, v kupé po odchodu turistky za účelem pořízení fotek si inspirovaná Vejškovka dělala selfie. :D

Pak jsme se různě pěšky dopravily na Staroměstské náměstí okolo České národní banky, která mě inspirovala k výkladu o možnosti podržení zlaté cihly a zhlédnutí výstavy pastí na zloduchy v té Londýnské díky probírání maturitního tématu Londýn v hodinách anglického jazyka. :D Ano, když si něco pamatuju, dělá mi nesmírné potěšení, mohu-li s tím obtěžovat všechny kolem! :D Vejškovka se netvářila nešťastně, když mé zapálené povídání přerušilo přecházení přes silnici, po němž jsem už nenavázala na vyprávění.

Přepravou jsme zaplácaly celou druhou třetinu, během které, jak Vejškovku informátoři na Facebooku zpravili, nám zase dali góla a toho našeho neuznali. Na tom slavném náměstí nás čekaly rovnou nejmíň obrazovky tři a prý moderátor Dejdar, ale toho jsem si nějak nevšimla, jelikož přes ty davy lidí se často dalo vidět leda tak kulové. Splašily jsme konečně kýžené suvenýry - vlajky - za docela slušnou cenu u nějakého chlápka, který se tam potuloval mezi fandy!

Jak jednou potrolím své děti & Spálené palice hokejových fanoušků - část 1.

3. července 2015 v 5:40 | Anchor
Už asi od mých již zmíněných začátků v minulém roce v pěveckém sboru našeho gymnázia vím, že budeme nahrávat vlastní CD. Mimochodem právě dneska, v době začátku psaní tohoto článku. To se ví, že jsem se na tuto prestižní událost náležitě těšila, leč možná už plánovaný den D se posunul o rok, jakože na jaro tohoto roku. Ale dobře tomu, aspoň to pořád bylo přede mnou.

I chodila jsem čím dál tím víc poctivě na skoro všechny zkoušky, i když to vlastně bylo také kvůli koncertu. No jo, jsme zpívali na úvodu místní akce, já se taky o něco snažila, no naštěstí jsem se mezi ostatními moc neslyšela (chtěla bych samozřejmě zpívat sólově jako Lucie Bílá nebo spíš jako Celine Dion, ale to je asi tak možný pracuju na tom :D). I na dvě brutální víkendová soustředění jsem se dovalila narozdíl od Eneul s Gurmánkou, kterým se nechtělo podruhé vstávat brzo! :D Na to první jsem sice dorazila o něco později, protože jsem nestihla autobus, a ani ten příchod nebyl zrovna nejjednodušší, o čemž se víc dozvíte v budoucnu z mého neodevzdaného slohu, ale i to se počítá. :D

Ono druhé víkendové soustředění se tentokrát konalo o půl hodiny později, což se mi moc líbilo, ale ani to kámošky nepřesvědčilo k příjezdu. To já, JÁ *hrdě se bije do hrudi :D*, jsem kvůli tomu i velmi nenadšeně odřekla cestu za kamarádkou Lenkou, kterou jsem plánovala vytáhnout na dlouhou procházku po okolí jejich nového bydliště, teda pokud by se mi stále chtělo. Pro pó, už jsem tu psala, že se nově přestěhovali a mají koně? Mám ten dojem, že ano, no kdyžtak se to dozvídáte teď - né že bych o nich chtěla vynášet nějaké informace, ale možná u nich zažijeme něco zajímavého, tak by se to tu stejně objevilo. :) Přiznám se, že jedním z hlavních lákadel pro mě byla pizza, kterou jsme měli slíbenou na občerstvení. Mému velkolepému příchodu napomohly i nakonec plané pohrůžky, že kdo se nedovalí, nebude se za pár dnů moci zúčastnit nahrávání CD.

Splnilo se mi největší přání! - část 6. (Obtěžování spolucestujících + důkazy úspěchů)

12. června 2015 v 5:40 | Anchor
Jak už jsem napsala, po získání všech památek na setkání s Alanem Rickmanem jsme se hned vydaly na dlouhou pouť k metru (kde jsem trochu narušila zdravý životní styl - Už jsem tu o něm psala? Asi ne, checheche, díky, já, za námět na článek, jdu to napravit - kecám, ještě jsem o tom nic psát nezačala :D - když jsem se musela napít Gurmánčiné coly), posléze jím na hlavní nádraží, kde jsme čekaly hodinu.

Chvíli jsme zase nemohly najít cestu. Po té, co se Gurmánka sama nabídla, že nás tam prostě nějak dovede, jsem se už vykašlala na jakýkoliv popis cesty, skvějící se na plánu i v příručních výdobytcích moderní doby, a jen se snažila se dopravovat s batohem s cenným obsahem bezpečně. To byla opravdu sranda - v potemnělých širokých ulicích lemovaných krásnými vznešenými domy bylo kromě nás dvou liduprázdno - takové pěkná tajemná a slovy nevyjádřitelná atmosféra! :D

Po cestě jsme se radovaly a opakovaly naše zážitky, což bych zvládla i následující pondělí ve škole nebo kdykoliv jindy, leč Gurmánka se z toho vykecala už teď. Mohla se tedy od příchodu na Hlavas hned začít učit z posvěceného sešitu chemie na test, který vypadal záludně, ale nakonec pro mě bylo jednoduché se na něj naučit na jedničku v den psaní! :D

Splnilo se mi největší přání! - část 5. (TO)

29. května 2015 v 5:40 | Anchor
Jak už jsem psala v předchozím článku (tak to teda nevím kde v něm + bacha, fotka mě s Alanem je v celém článku - kdo se bude smát, toho kopnu do řiti! :D), tento jsem napsala jako první, protože jaksi existuje ještě někde. :D Proto tedy nové informace následují až po první větě. :)


Po skončení diskuze po Králově zahradnici (20. 3.) Alan kamsi rychle zmizel a vypadalo to, že už jej nespatříme více. I nesmířila jsem se s touto představou a přesvědčila kamarádku k potloukání se po budově. :) Ne že bychom lezly bůhvíkam, naším revírem bylo schodiště.

Po nějaké době přibližně stejně dlouho trvajícího vystávání důlku v druhém a posléze i prvním patře jsme se odebraly dolů, že jako půjdeme pryč. Díkybohu jsem ovšem svým ne moc ostřížím zrakem uzřela jakousi skupinku lidí u nějakých dveří, a navzdory davům ostatních, šinoucích se do jiných kinosálů, jsem pojala podezření, že se jistojistě jedná o frontu na Alana.

Náš nový soused

22. května 2015 v 5:40 | Anchor
Architekt, který v našem městě stavěl poválečné provizorní domky = místo bydliště naší rodiny, byl asi chytrý člověk. Tentokrát to bohužel ale vůbec nebylo myšleno pochvalně. Náš dům totiž má vchod přímo naproti vchodu do druhého.

Dokud vedle nás bydlela milá stará paní sousedka, bylo to docela v pohodě. Nebo by se mi to tak v této době jevilo, tenkrát jsem za to ráda nebyla, protože se s ní pak mamka často zakecávala, kvůli čemuž si se mnou pro tu chvíli přestala hrát, což se u mě nesetkalo s nadšením. I když to nebylo vinou vchodů naproti sobě, takhle se mohly dát do družných doslova hodinových rozhovorů i bez toho… Ale byla tu další ne moc příjemná věc - když měla v létě otevřené dveře, dohlédli jsme jí až na záchod… Ještě štěstí, že k nám bylo vidět maximálně do chodby!

Protože paní sousedce už byl nějaký ten rok, před pár lety zemřela. Domek tak zdědily její dvě dcery, jedna zajímavějším způsobem svéráznější než druhá. Už odmala jsem ale bůhvíproč o trochu víc fandila jedné z nich, tak mě potěšilo, když nechtěla dopustit, aby tam začal s přítelkyní bydlet syn té druhé. To by čistě teoreticky mohl, protože obě paní bydlely daleko a nechtěly se k nám přestěhovat, ale nakonec se za dlouhou dobu nějak dohodly, že dají domek k prodeji.
 
 

Reklama