Myslánka

Splnilo se mi největší přání! - část 4. (mítink s mimozemšťany a Alanem Rickmanem)

15. května 2015 v 5:40 | Anchor
Přechozí díl popisu, potřebný pro pochopení situace :)


O této prodejně KFC totiž internetem putují zvěsti! Prý tam byly spatřeny osoby mimozemské civilizace, které komunikují telepaticky! :D To se ví, že když už jsme měly cestu kolem, plánovala jsem toto poutní místo všech záhadologů a jiných existencí zajímajících se o tajemno a další věci navštívit. Ještěže jsem si počkala na ten správný čas, a měly jsme tak teď další dobrodružnou atrakci, málem jsem tam jela s rodiči a Lenkou už v červenci! :D

Komisionální přezkoušení z dějepisu? Pohoda!

8. května 2015 v 5:40 | Anchor
Měla jsem MÁLO ZNÁMEK, a tak jsem musela být přezkoušená. To jen abychom si hned na úvod vše vyjasnili! :D

To jsem si takhle v tercii (tak se říká 8. třídě, když studujete na gymnáziu) pěkně stála u skříněk s Eneul, když tu se k nám přitočil náš docela teď čerstvě bývalý třídní a vyhrkl na mě se zachmuřenou tváří něco o tom, že za nějakou dobu budu dělat reparát z dějepisu. Teda reparát a komisionální přezkoušení úplně není ta samá věc, to první absolvujete kvůli nedobrým známkám a to druhé kvůli jejich příliš nízkému počtu (chyběla jsem a nedopisovalo se), jak mě teď poučila mamka. No samozřejmě jsem na něj koukala jako zjara. I on se podivil nad tím, že mi to paní profesorka, vyučující tento předmět, nesdělila sama, ani mě dopředu neupozornila. Každopádně den D měl snad být ještě před Vánocemi - jednalo se o první pololetí.

Tak poté, co mě málem kleplo stejně jako rodiče, by se dalo očekávat, že se začnu učit. Protože Vánoce asi nebyly daleko a těch pár známek, které jsem měla, taky nebyly moc výstavní. Kdeže, pěkně jsem prokrastinovala a měla štěstí, protože termín přezkoušení se několikrát odsunul, i za den předání vysvědčení. Takže já ho nedostala, protože mi tam museli doplnit známku za dějepis - ano, celé pololetí můžete mít samé pětky a když dostanete jedničku z přezkoušení z látky z celého půlroku, budete mít prostě jedničku na vysvědčení! Což je i není výhodné. :D

Splnilo se mi největší přání! - část 3. (jak nás neposlali do háje)

1. května 2015 v 5:40 | Anchor
Ještě k nadpisu: teda vlastně do Hájů. :D Strašně moc jsem chtěla mít v nadpisu, že nás poslali do háje, protože mi to připadalo neskutečně vtipné. Jedno z meter, kterým jsme jely, totiž mělo směr na Háje a my se potřebovaly dostat k jeho vstupu, lidé by nás tedy poslali na metro se směrem do Hájů => poslali by nás do Hájů => do háje, ale nakonec jsme ten směr našly samy a úplně nejvíc jednoduše! :D Mamka nás zbytečně strašila blekotáním podezřelých strašidelných pověstí! :D


V pátek jsem myslím docela nestíhala, nebo aspoň ze začátku. Z batohu jsem si překvapivě hodně nepatřičného borčusu vyházela na před tím odnepořádkovanou zem už předchozí večer, měla jsem to tedy o něco jednodušší. Ač jsem si ještě ve škole vytvářela seznamy věcí, které si s sebou vezmu a chtěla jsem si ty body odškrtávat stejně jako v plánu cesty a jiných důležitostí, ale na první zmiňovanou věc jsem hodila loď a podle druhé se sice řídila, ale odškrtávat jako pošukovi se mi nic nechtělo. :D

Plán cesty a jiných důležitostí mimo jiné zahrnoval poslední dvě přestávky ve škole, a to sice omluvit se ze sboru, vytřídit zbytek učiva z batohu do tašky, abych ji mohla odevzdat mamce, s níž jsme se měly potkat na zastávce, a tak dál. Gurmánka bohužel nevypadala po celý školní den moc natěšeně a nervózně - jako jo, těšila se, ale neměla asi náladu á vteřinu vyšilovat, že už je ten slavný den a za chvíli se vážně vydáme na cestu do (ne)známa, kde osobně potkáme Alana Rickmana! OMG, tvl, lol! :D <= Asi toto zhruba vystihuje můj stav toho dne. :D

Splnilo se mi největší přání! - část 2. (35 krav a kalašnikov :D)

24. dubna 2015 v 5:40 | Anchor
Vše vycházelo skvěle i nadále. Ve škole jsem se hned s nabídkou vytasila před Gurmánkou, která si jen pár dnů před tím uvědomila, že si chce taky pořádně užít a ne jen jako robot makat kolem školy. Byla mým návrhem tedy patřičně nadšená, že ji ani nezajímalo, na co že to vlastně půjdeme (ani já si pořádně nepřečetla recenzi, věděla jsem jen přibližně to, že režisér Alan tam i hraje, a to Ludvíka XIV., že je tam Kate Winslet a celé se to odehrává ve Versailles, lol :D).

Obědová přestávka byla vyhrazena telefonování rodičům. Teda této pauzy jsem se nemohla dočkat! Hned jak jsme se sešly ve třídě, Gurmánka začala volat a já si ani nesundala batoh a celou dobu stála, zírajíce nahoru, protože mám takové přesvědčení, že mi to pomáhá ke štěstí. :D Sice jsme plánovaly možná pro ty lístky jet už další den ve čtvrtek a ne až v pátek, abychom měly větší klid a chtělo se nám cestovat dvakrát, leč její táta sice skoro okamžitě souhlasil s jejím pobytem u mě do neděle včetně, ale se čtvrtkem ne.

To se mi ulevilo, že mám zajednané lístky a splašenou kámošku na doprovod, teď zbývalo přesvědčit mé rodiče, což se ukázalo jako důležitější než jsem si myslela. Mamka opět nesouhlasila, zopakovala termín schůze celé naší rodiny odpoledne a zeptala se, jestli vím, o čem ta Králova zahradnice je, že nás to nebude bavit... Všimněte si prosím, že i teď jsme probíraly správný film, mamka znala jeho název, věděla, o čem je i že Alan je Alan a hraje Ludvu... :D Však později zjistíte, proč je tato informace důležitá! :D

Splnilo se mi největší přání! - část 1. (veni, vidi, po chvíli vici)

10. dubna 2015 v 5:40 | Anchor
Představte si, že jste fanoušky nějakého světoznámého herce (třeba britského) a dlouho si moc přejete, aby přijel do ČR, abyste se s ním mohli setkat a vyfotit. Pak na toto přání zapomenete a za nějakou dobu najdete v časopise zmínku o tom, že sem za ani ne týden přijede převzít cenu, osobně uvádět svůj film a diskutovat s diváky. Přesně tohle se mi totiž stalo a ještě mnohem víc! :)


Pátek 13. je pro mě prostě šťastný den! To jsem se takhle jako obvykle vrátila ze školy po šichtě v pěveckém sboru, z níž se mimochodem ulily mé dvě drahé kamarádky Eneul s Gurmánkou, a spokojeně se po nějaké té chvíli chopila Reflexu, který tentokrát tím pádem kupodivu naštěstí dorazil ještě před víkendem a ne bůhvíkdy další týden, jako se docela často stává. I našla jsem v něm rozhovor s Alanem Rickmanem, mým nejoblíbenějším hercem!

Jestli nevíte, kdo to je, napovím vám, že hrál Severuse Snapea v Harry Potterovi a znát ho můžete i z Lásky nebeské (o Vánocích ji pořád dávají v televizi), kde si střihl roli nevěrníka Harryho Williamse - chudák postava Emmy Thompsonové! :)

Protože se celkem snažím být konstruktivnější člověk, nenapíšu, že jsem té redaktorce, která se už potkala s mnoha slavnými, záviděla, protože pravda to byla snad jen chvíli a trochu. Když tu jsem u jedné fotky našla popisek, že 19. 3. přijede do ČR, kde na Febiofestu převezme cenu Kristián a bude osobně uvádět svůj film Králova zahradnice!

1. Anglie: Den 1. - nakrknutý kůl v plotě + cesta trajektem

20. března 2015 v 5:40 | Anchor
To byl taky nápad si o této návštěvě ciziny nic nezapsat, jak si na to mám po skoro 2 a 1/2 roku vzpomenout? :)

Nemám sebemenší ponětí o tom, jak jsme se o cestě do výše zmíněné země dozvěděli, každopádně stejně popisování této doby před jako obvykle by nebylo tentokrát moc zajímavé, neboť jsem se spolu s Eneul a skoro všemi ze třídy přihlásila v pořádku a včas. Do odjezdu jsem si udělala odpočítávadlo! :)

Jedna z věcí, ze kterých jsem měla strach, bylo plánované ubytování u anglických rodin, bohužel v Bathu a ne v Londýně. Jací asi budou ti lidé a hlavně, co budu jíst?! Jsem velmi vybíravá (dalo by se to vylepšit použitím toho, že jsem labužník? :D), ale zase když už mi něco zachutná, je více než pravděpodobné že dotyčným pokrmem nepohrdnou ani ostatní. Jenže do neznáma je tato vlastnost jaksi nežádoucí.

Legenda o vzniku mého mateřského znamínka aneb Pozor na Kinder pinguí

6. března 2015 v 5:40 | Anchor
Jako hodně malé (zhruba kolem 3/4 let) se mi jednou zdálo o tom, že jsem zjistila, že mi zmizelo mateřské znamínko na levém boku mé pravé dlaně. Tak jsem se nad tím zaradovala a s ještě větší chutí jsem se zakousla do v nadpisu zmíněné sladkosti. Jenže co to? Kousek čokoládové polevy mi ulpěl na místě bývalého znaménka! Tak jsem se to hned snažila sundat, ale pořádně to nešlo dolů, takže jsem tam měla novou tečku! To bylo k vzteku! :D

Za nějakou dobu jsem i ve skutečnosti seděla v kuchyni a před sebou měla Kinder pinguí.
Nějak se stalo, že jsem se podívala na ruku a co to? Tečka tam vážně nebyla! Tak jsem mile překvapená honem zavolala mamku, aby se přišla podívat. Jenže než přišla, po chvíli nejistého přemýšlení jsem se zakousla do dobroty a nad obavami z vyplnění snu jsem mávla rukou. Zmíněného rodiče jsem přivítala nadšeným a roztržitým vysvětlováním, že se mi o této události zdálo (ale už nevím, jestli i o jejím příchodu), jsem jí chtěla ukázat zmizelé znamínko. Ano, na jeho místě jsem našla kus čokolády. Ano, jala jsem se ho odškrabovat a ano, nešel sundat úplně, zůstal tam flíček. Čokoláda z Kinder pinguí se mi opravdu propila do kůže a vytvořila nové mateřské znamínko!

Celá zmatená jsem se pokusila přesvědčit mamku, že tam opravdu ještě před chvilkou nebylo a teď se znovu objevilo kvůli úlomku té polevy, ale nemyslím si, že tomu uvěřila.

Protože to už je několik let, mám na toto mlhavější vzpomínky, ale jsem si celkem jistá, že se to tak stalo. Ale popírá to všechny zákony! :D I tak bacha na Kinder pinguí, jezte ho zásadně zabalení v ochranném plášti a v rukavicích! :D

"Dobrý" pátek - část 2. (extra zábavné taneční)

16. ledna 2015 v 5:40 | Anchor
Po naštěstí brzkém příchodu mamky se kámoška odpojila a my pokračovaly do obchodu, kde jsem si šaty radši znovu vyzkoušela, co kdyby byly stále volnější. Toužebně očekávaný autobus jsme naštěstí stihly, díky čemuž jsem byla po příchodu domů dobře naladěná do takové míry, že jsem ani neremcala při dodělání zatím jediného jídla, které si zvládnu uvařit.

Nevěděla jsem, jestli a na jak dlouho mám přijít do tanečních, když se bude jen zkoušet nástup na věneček. Nakonec jsem se rozhodla, že dorazím, vždyť už jsem říkala jedné holce z té taneční školy, že si přijdu minimálně pro svou fotku (no jo, nechala jsem se dobrovolně vyblejsknout) a v podstatě se mi i chtělo přijít. :D Měla jsem s sebou zatím nejmíň věcí, které jsem si kdy do tanečních s sebou vzala a mega jsme s tátou nestíhali - bylo 19:00 (čas začátku hodiny) a ještě jsme byli na cestě!

Bundu jsem si zapínala až u kulturáku (přece bych tam nevlezla s rozepnutou, aby ostatní viděli, že jsem nestíhala až tak) a ještě než jsem úplně vešla dovnitř, chtěla jsem si podat peníze z psaníčka (abych se pak nemusela vystresovaně hrabat až přímo před kontrolou vstupenek), které si dávám do tašky a měla jsem za to, že jsem tak učinila i tentokrát. Jenže co to, i když jsem si byla jistá, že jsem si psaníčko brala, v tašce nebylo! Ou s***, tím pádem jsem byla bez peněz a mobilu!

Hned jsem vyletěla ven a rozhlédla se po tátově autě, kdyby náhodou ještě neodjel, no samozřejmě už tam nebyl. Odsvištěl něco vyřizovat ještě ohledně těch SIMek do O2. Protože jsem stále nevěděla, na jak dlouho v tanečních zůstanu, byli jsme dohodnuti, že mu zavolám, jak jsem se rozhodla a nutně jsem to musela udělat, protože jinak by se o mě bál a vztekl by se. No a teď jsem neměla jak se s ním spojit a neměla ani peníze na to, abych se dostala do kulturáku nahoru za Dezertérkou a zavolala si od její mamky! :D Takže jsem byla slušně v ***! :D

"Dobrý" pátek - část 1. (nenaučený příliš aktivní zombík)

9. ledna 2015 v 5:40 | Anchor
No jo, už zase se mi jednoho dne děly ptákoviny, tentokrát pro změnu v pátek. :) Snad se u čtení tohoto aspoň někdo pobaví, o čemž trochu začínám pochybovat, protože jsem si vzpomněla na nepříliš zaujatý výraz jedné mé kámošky, které jsem vykládala o vtipnější části tohoto dne. Holt mně se to v tu chvíli zdálo vtipné, tož případné drahé věrné existence, stále se chtějící prokousávat tímto článkem, pevné nervy vám přeju! :)


Začalo to ránem, i když zhruba půl čtvrté je pro někoho ještě noc. To jsem se totiž zase neočekávaně probudila a nemohla znovu usnout. Jo, den před tím jsem na posledním tréninku v taneční škole (kam jsme přišli jen dva, protože ostatním se nechtělo), vypila své snad první pořádné kafe v životě a bylo mimochodem bez mléka, na což se jeden kluk několikrát vyjádřil, že by to porazilo i vola, ale že by mi dovolilo snad po jedenácté konečně usnout a pak mě nějakou dobu před čtvrtou probudilo?

No to je jedno, až mě přestalo bavit se neužitečně vynervovaně a zoufale převalovat v posteli, šla jsem si radši do báglu pro ze 3/4 přepsanou látku na značný test z češtiny, jenž jsme měli psát tohoto dne a na nějž jsem se ještě vůbec neučila. Takhle jsem tedy strávila +- hodinu a zbývající čas do 5:40, kdy mi zde vychází články, jsem zaplnila posledním pokusem o krátký spánek a čtením článků na oblíbených blozích. Dříve jsem je sjížděla až u snídaně, ale před nějakou dobou mým očím začal přechod z pokoje do koupelny se šíleně jasně zářícím světlem vadit natolik, že jsem si je chtěla postupně mírněji zvykat na světlo tabletem už v posteli. Schválně jsem si svůj článek víc jak dvakrát od přednastavení nečetla, abych si mohla počíst v ten den a pokud možno vážně až u jídla, ale samozřejmě mi to nevydrželo, takže jsem u snídaně civěla asi do stolu (už nevím), protože Reflex, který měl přijít ve čtvrtek, už posté zase nedorazil.

Drážďany 2012 aneb Sibiř hadra (= byla tam neskutečná zima)

12. prosince 2014 v 5:40 | Anchor
Konečně další příspěvek, který půjde zařadit do seznamu Komnata nejvyšší potřeby! Tenzokrát není doba od nepříznivého začátku do dobrého konce tak dlouhá, ale i to se počítá, protože jsem tam mermomocí chtěla něco zařadit, aby to tu neleželo ladem. :)


Dnes vám povím pohádku o tom, jak jsem byla o Vánocích se školou v Drážďanech - Dobrý, co? Ještě jsem ani nenapsala vyprávění o prvním pobytu v Anglii a už začínám s jednodenním výletem do Německa, který jsem absolvovala až poté :D Pochlubila bych se, že jsem tam byla v pro mě trochu významný den, ale to už bych vám napověděla trochu moc o sobě, což možná někomu i tak nějak dojde :D

Prostě nějakého již neznámého úžasného dne se náš drahý profesor ruštiny (a němčiny) vytasil s tím, že spolupořádá zájezd do výše zmíněného města a jestli se nechceme připojit. To se ví, že jsem byla pro, musím přece využít každé příležitosti dostat se za hranice, páč s rodiči prozkoumáváme "jen" krásy České republiky (a jednou jsme byli na Slovensku), no nikdo z kamarádek se netvářil, že by jel taky/měly už někoho do dvojice. Bylo totiž krátce po prvním zájezdu do Anglie, jak už jsem napsala o pár řádků výše, tož se nikomu nechtělo solit těžké prachy. Tak jsem teda zklamaně sklapla kramle, o tom, že se zanedlouho odvážím jet sama do Anglie (dobře, anglicky aspoň něco řeknu a německy jsem se učila jen půl roku, ale co) a ke všemu na víc dnů, jsem ještě netušila. Jo, štvalo mě, že se na svůj svátek (to je ten tajemný pro mě významný den :D) nikam nepodívám, ale co se dalo dělat.
 
 

Reklama