Myslánka

Splnilo se mi největší přání! - část 6. (Obtěžování spolucestujících + důkazy úspěchů)

12. června 2015 v 5:40 | Anchor
Jak už jsem napsala, po získání všech památek na setkání s Alanem Rickmanem jsme se hned vydaly na dlouhou pouť k metru (kde jsem trochu narušila zdravý životní styl - Už jsem tu o něm psala? Asi ne, checheche, díky, já, za námět na článek, jdu to napravit - kecám, ještě jsem o tom nic psát nezačala :D - když jsem se musela napít Gurmánčiné coly), posléze jím na hlavní nádraží, kde jsme čekaly hodinu.

Chvíli jsme zase nemohly najít cestu. Po té, co se Gurmánka sama nabídla, že nás tam prostě nějak dovede, jsem se už vykašlala na jakýkoliv popis cesty, skvějící se na plánu i v příručních výdobytcích moderní doby, a jen se snažila se dopravovat s batohem s cenným obsahem bezpečně. To byla opravdu sranda - v potemnělých širokých ulicích lemovaných krásnými vznešenými domy bylo kromě nás dvou liduprázdno - takové pěkná tajemná a slovy nevyjádřitelná atmosféra! :D

Po cestě jsme se radovaly a opakovaly naše zážitky, což bych zvládla i následující pondělí ve škole nebo kdykoliv jindy, leč Gurmánka se z toho vykecala už teď. Mohla se tedy od příchodu na Hlavas hned začít učit z posvěceného sešitu chemie na test, který vypadal záludně, ale nakonec pro mě bylo jednoduché se na něj naučit na jedničku v den psaní! :D

Splnilo se mi největší přání! - část 5. (TO)

29. května 2015 v 5:40 | Anchor
Jak už jsem psala v předchozím článku (tak to teda nevím kde v něm + bacha, fotka mě s Alanem je v celém článku - kdo se bude smát, toho kopnu do řiti! :D), tento jsem napsala jako první, protože jaksi existuje ještě někde. :D Proto tedy nové informace následují až po první větě. :)


Po skončení diskuze po Králově zahradnici (20. 3.) Alan kamsi rychle zmizel a vypadalo to, že už jej nespatříme více. I nesmířila jsem se s touto představou a přesvědčila kamarádku k potloukání se po budově. :) Ne že bychom lezly bůhvíkam, naším revírem bylo schodiště.

Po nějaké době přibližně stejně dlouho trvajícího vystávání důlku v druhém a posléze i prvním patře jsme se odebraly dolů, že jako půjdeme pryč. Díkybohu jsem ovšem svým ne moc ostřížím zrakem uzřela jakousi skupinku lidí u nějakých dveří, a navzdory davům ostatních, šinoucích se do jiných kinosálů, jsem pojala podezření, že se jistojistě jedná o frontu na Alana.

Náš nový soused

22. května 2015 v 5:40 | Anchor
Architekt, který v našem městě stavěl poválečné provizorní domky = místo bydliště naší rodiny, byl asi chytrý člověk. Tentokrát to bohužel ale vůbec nebylo myšleno pochvalně. Náš dům totiž má vchod přímo naproti vchodu do druhého.

Dokud vedle nás bydlela milá stará paní sousedka, bylo to docela v pohodě. Nebo by se mi to tak v této době jevilo, tenkrát jsem za to ráda nebyla, protože se s ní pak mamka často zakecávala, kvůli čemuž si se mnou pro tu chvíli přestala hrát, což se u mě nesetkalo s nadšením. I když to nebylo vinou vchodů naproti sobě, takhle se mohly dát do družných doslova hodinových rozhovorů i bez toho… Ale byla tu další ne moc příjemná věc - když měla v létě otevřené dveře, dohlédli jsme jí až na záchod… Ještě štěstí, že k nám bylo vidět maximálně do chodby!

Protože paní sousedce už byl nějaký ten rok, před pár lety zemřela. Domek tak zdědily její dvě dcery, jedna zajímavějším způsobem svéráznější než druhá. Už odmala jsem ale bůhvíproč o trochu víc fandila jedné z nich, tak mě potěšilo, když nechtěla dopustit, aby tam začal s přítelkyní bydlet syn té druhé. To by čistě teoreticky mohl, protože obě paní bydlely daleko a nechtěly se k nám přestěhovat, ale nakonec se za dlouhou dobu nějak dohodly, že dají domek k prodeji.

Splnilo se mi největší přání! - část 4. (mítink s mimozemšťany a Alanem Rickmanem)

15. května 2015 v 5:40 | Anchor
Přechozí díl popisu, potřebný pro pochopení situace :)


O této prodejně KFC totiž internetem putují zvěsti! Prý tam byly spatřeny osoby mimozemské civilizace, které komunikují telepaticky! :D To se ví, že když už jsme měly cestu kolem, plánovala jsem toto poutní místo všech záhadologů a jiných existencí zajímajících se o tajemno a další věci navštívit. Ještěže jsem si počkala na ten správný čas, a měly jsme tak teď další dobrodružnou atrakci, málem jsem tam jela s rodiči a Lenkou už v červenci! :D

Komisionální přezkoušení z dějepisu? Pohoda!

8. května 2015 v 5:40 | Anchor
Měla jsem MÁLO ZNÁMEK, a tak jsem musela být přezkoušená. To jen abychom si hned na úvod vše vyjasnili! :D

To jsem si takhle v tercii (tak se říká 8. třídě, když studujete na gymnáziu) pěkně stála u skříněk s Eneul, když tu se k nám přitočil náš docela teď čerstvě bývalý třídní a vyhrkl na mě se zachmuřenou tváří něco o tom, že za nějakou dobu budu dělat reparát z dějepisu. Teda reparát a komisionální přezkoušení úplně není ta samá věc, to první absolvujete kvůli nedobrým známkám a to druhé kvůli jejich příliš nízkému počtu (chyběla jsem a nedopisovalo se), jak mě teď poučila mamka. No samozřejmě jsem na něj koukala jako zjara. I on se podivil nad tím, že mi to paní profesorka, vyučující tento předmět, nesdělila sama, ani mě dopředu neupozornila. Každopádně den D měl snad být ještě před Vánocemi - jednalo se o první pololetí.

Tak poté, co mě málem kleplo stejně jako rodiče, by se dalo očekávat, že se začnu učit. Protože Vánoce asi nebyly daleko a těch pár známek, které jsem měla, taky nebyly moc výstavní. Kdeže, pěkně jsem prokrastinovala a měla štěstí, protože termín přezkoušení se několikrát odsunul, i za den předání vysvědčení. Takže já ho nedostala, protože mi tam museli doplnit známku za dějepis - ano, celé pololetí můžete mít samé pětky a když dostanete jedničku z přezkoušení z látky z celého půlroku, budete mít prostě jedničku na vysvědčení! Což je i není výhodné. :D

Splnilo se mi největší přání! - část 3. (jak nás neposlali do háje)

1. května 2015 v 5:40 | Anchor
Ještě k nadpisu: teda vlastně do Hájů. :D Strašně moc jsem chtěla mít v nadpisu, že nás poslali do háje, protože mi to připadalo neskutečně vtipné. Jedno z meter, kterým jsme jely, totiž mělo směr na Háje a my se potřebovaly dostat k jeho vstupu, lidé by nás tedy poslali na metro se směrem do Hájů => poslali by nás do Hájů => do háje, ale nakonec jsme ten směr našly samy a úplně nejvíc jednoduše! :D Mamka nás zbytečně strašila blekotáním podezřelých strašidelných pověstí! :D


V pátek jsem myslím docela nestíhala, nebo aspoň ze začátku. Z batohu jsem si překvapivě hodně nepatřičného borčusu vyházela na před tím odnepořádkovanou zem už předchozí večer, měla jsem to tedy o něco jednodušší. Ač jsem si ještě ve škole vytvářela seznamy věcí, které si s sebou vezmu a chtěla jsem si ty body odškrtávat stejně jako v plánu cesty a jiných důležitostí, ale na první zmiňovanou věc jsem hodila loď a podle druhé se sice řídila, ale odškrtávat jako pošukovi se mi nic nechtělo. :D

Plán cesty a jiných důležitostí mimo jiné zahrnoval poslední dvě přestávky ve škole, a to sice omluvit se ze sboru, vytřídit zbytek učiva z batohu do tašky, abych ji mohla odevzdat mamce, s níž jsme se měly potkat na zastávce, a tak dál. Gurmánka bohužel nevypadala po celý školní den moc natěšeně a nervózně - jako jo, těšila se, ale neměla asi náladu á vteřinu vyšilovat, že už je ten slavný den a za chvíli se vážně vydáme na cestu do (ne)známa, kde osobně potkáme Alana Rickmana! OMG, tvl, lol! :D <= Asi toto zhruba vystihuje můj stav toho dne. :D

Splnilo se mi největší přání! - část 2. (35 krav a kalašnikov :D)

24. dubna 2015 v 5:40 | Anchor
Vše vycházelo skvěle i nadále. Ve škole jsem se hned s nabídkou vytasila před Gurmánkou, která si jen pár dnů před tím uvědomila, že si chce taky pořádně užít a ne jen jako robot makat kolem školy. Byla mým návrhem tedy patřičně nadšená, že ji ani nezajímalo, na co že to vlastně půjdeme (ani já si pořádně nepřečetla recenzi, věděla jsem jen přibližně to, že režisér Alan tam i hraje, a to Ludvíka XIV., že je tam Kate Winslet a celé se to odehrává ve Versailles, lol :D).

Obědová přestávka byla vyhrazena telefonování rodičům. Teda této pauzy jsem se nemohla dočkat! Hned jak jsme se sešly ve třídě, Gurmánka začala volat a já si ani nesundala batoh a celou dobu stála, zírajíce nahoru, protože mám takové přesvědčení, že mi to pomáhá ke štěstí. :D Sice jsme plánovaly možná pro ty lístky jet už další den ve čtvrtek a ne až v pátek, abychom měly větší klid a chtělo se nám cestovat dvakrát, leč její táta sice skoro okamžitě souhlasil s jejím pobytem u mě do neděle včetně, ale se čtvrtkem ne.

To se mi ulevilo, že mám zajednané lístky a splašenou kámošku na doprovod, teď zbývalo přesvědčit mé rodiče, což se ukázalo jako důležitější než jsem si myslela. Mamka opět nesouhlasila, zopakovala termín schůze celé naší rodiny odpoledne a zeptala se, jestli vím, o čem ta Králova zahradnice je, že nás to nebude bavit... Všimněte si prosím, že i teď jsme probíraly správný film, mamka znala jeho název, věděla, o čem je i že Alan je Alan a hraje Ludvu... :D Však později zjistíte, proč je tato informace důležitá! :D

Splnilo se mi největší přání! - část 1. (veni, vidi, po chvíli vici)

10. dubna 2015 v 5:40 | Anchor
Představte si, že jste fanoušky nějakého světoznámého herce (třeba britského) a dlouho si moc přejete, aby přijel do ČR, abyste se s ním mohli setkat a vyfotit. Pak na toto přání zapomenete a za nějakou dobu najdete v časopise zmínku o tom, že sem za ani ne týden přijede převzít cenu, osobně uvádět svůj film a diskutovat s diváky. Přesně tohle se mi totiž stalo a ještě mnohem víc! :)


Pátek 13. je pro mě prostě šťastný den! To jsem se takhle jako obvykle vrátila ze školy po šichtě v pěveckém sboru, z níž se mimochodem ulily mé dvě drahé kamarádky Eneul s Gurmánkou, a spokojeně se po nějaké té chvíli chopila Reflexu, který tentokrát tím pádem kupodivu naštěstí dorazil ještě před víkendem a ne bůhvíkdy další týden, jako se docela často stává. I našla jsem v něm rozhovor s Alanem Rickmanem, mým nejoblíbenějším hercem!

Jestli nevíte, kdo to je, napovím vám, že hrál Severuse Snapea v Harry Potterovi a znát ho můžete i z Lásky nebeské (o Vánocích ji pořád dávají v televizi), kde si střihl roli nevěrníka Harryho Williamse - chudák postava Emmy Thompsonové! :)

Protože se celkem snažím být konstruktivnější člověk, nenapíšu, že jsem té redaktorce, která se už potkala s mnoha slavnými, záviděla, protože pravda to byla snad jen chvíli a trochu. Když tu jsem u jedné fotky našla popisek, že 19. 3. přijede do ČR, kde na Febiofestu převezme cenu Kristián a bude osobně uvádět svůj film Králova zahradnice!

1. Anglie: Den 1. - nakrknutý kůl v plotě + cesta trajektem

20. března 2015 v 5:40 | Anchor
To byl taky nápad si o této návštěvě ciziny nic nezapsat, jak si na to mám po skoro 2 a 1/2 roku vzpomenout? :)

Nemám sebemenší ponětí o tom, jak jsme se o cestě do výše zmíněné země dozvěděli, každopádně stejně popisování této doby před jako obvykle by nebylo tentokrát moc zajímavé, neboť jsem se spolu s Eneul a skoro všemi ze třídy přihlásila v pořádku a včas. Do odjezdu jsem si udělala odpočítávadlo! :)

Jedna z věcí, ze kterých jsem měla strach, bylo plánované ubytování u anglických rodin, bohužel v Bathu a ne v Londýně. Jací asi budou ti lidé a hlavně, co budu jíst?! Jsem velmi vybíravá (dalo by se to vylepšit použitím toho, že jsem labužník? :D), ale zase když už mi něco zachutná, je více než pravděpodobné že dotyčným pokrmem nepohrdnou ani ostatní. Jenže do neznáma je tato vlastnost jaksi nežádoucí.

Legenda o vzniku mého mateřského znamínka aneb Pozor na Kinder pinguí

6. března 2015 v 5:40 | Anchor
Jako hodně malé (zhruba kolem 3/4 let) se mi jednou zdálo o tom, že jsem zjistila, že mi zmizelo mateřské znamínko na levém boku mé pravé dlaně. Tak jsem se nad tím zaradovala a s ještě větší chutí jsem se zakousla do v nadpisu zmíněné sladkosti. Jenže co to? Kousek čokoládové polevy mi ulpěl na místě bývalého znaménka! Tak jsem se to hned snažila sundat, ale pořádně to nešlo dolů, takže jsem tam měla novou tečku! To bylo k vzteku! :D

Za nějakou dobu jsem i ve skutečnosti seděla v kuchyni a před sebou měla Kinder pinguí.
Nějak se stalo, že jsem se podívala na ruku a co to? Tečka tam vážně nebyla! Tak jsem mile překvapená honem zavolala mamku, aby se přišla podívat. Jenže než přišla, po chvíli nejistého přemýšlení jsem se zakousla do dobroty a nad obavami z vyplnění snu jsem mávla rukou. Zmíněného rodiče jsem přivítala nadšeným a roztržitým vysvětlováním, že se mi o této události zdálo (ale už nevím, jestli i o jejím příchodu), jsem jí chtěla ukázat zmizelé znamínko. Ano, na jeho místě jsem našla kus čokolády. Ano, jala jsem se ho odškrabovat a ano, nešel sundat úplně, zůstal tam flíček. Čokoláda z Kinder pinguí se mi opravdu propila do kůže a vytvořila nové mateřské znamínko!

Celá zmatená jsem se pokusila přesvědčit mamku, že tam opravdu ještě před chvilkou nebylo a teď se znovu objevilo kvůli úlomku té polevy, ale nemyslím si, že tomu uvěřila.

Protože to už je několik let, mám na toto mlhavější vzpomínky, ale jsem si celkem jistá, že se to tak stalo. Ale popírá to všechny zákony! :D I tak bacha na Kinder pinguí, jezte ho zásadně zabalení v ochranném plášti a v rukavicích! :D
 
 

Reklama