Myslánka

Jak jednou potrolím své děti & Spálené palice hokejových fanoušků - část 2.

17. července 2015 v 5:40 | Anchor
Kdo nečetl 1. část, nebude vědět o co jde! :)


Na pouti jsme potkaly kromě tří sličných fandů Kanaďanů i dva vtipné české výrostky. I tak jsme ale při dotazu, jestli nás neotravují, radši pokrčily rameny a nechaly je odběhnout, odskákat a odlézt po stromech na jejich vytouženou benzínku. Nás místo dlabance čekal sprint k vlaku, který jsme taktak stihly, mohly jsme teda vlézt k asijské turistce do rozpáleného kupé s neotvíratelným oknem. I vypadla jsem na chodbu za čerstvým vzduchem a zatímco jsem spokojeně nic netušíc seděla na své bagáži, v kupé po odchodu turistky za účelem pořízení fotek si inspirovaná Vejškovka dělala selfie. :D

Pak jsme se různě pěšky dopravily na Staroměstské náměstí okolo České národní banky, která mě inspirovala k výkladu o možnosti podržení zlaté cihly a zhlédnutí výstavy pastí na zloduchy v té Londýnské díky probírání maturitního tématu Londýn v hodinách anglického jazyka. :D Ano, když si něco pamatuju, dělá mi nesmírné potěšení, mohu-li s tím obtěžovat všechny kolem! :D Vejškovka se netvářila nešťastně, když mé zapálené povídání přerušilo přecházení přes silnici, po němž jsem už nenavázala na vyprávění.

Přepravou jsme zaplácaly celou druhou třetinu, během které, jak Vejškovku informátoři na Facebooku zpravili, nám zase dali góla a toho našeho neuznali. Na tom slavném náměstí nás čekaly rovnou nejmíň obrazovky tři a prý moderátor Dejdar, ale toho jsem si nějak nevšimla, jelikož přes ty davy lidí se často dalo vidět leda tak kulové. Splašily jsme konečně kýžené suvenýry - vlajky - za docela slušnou cenu u nějakého chlápka, který se tam potuloval mezi fandy!

Jak jednou potrolím své děti & Spálené palice hokejových fanoušků - část 1.

3. července 2015 v 5:40 | Anchor
Už asi od mých již zmíněných začátků v minulém roce v pěveckém sboru našeho gymnázia vím, že budeme nahrávat vlastní CD. Mimochodem právě dneska, v době začátku psaní tohoto článku. To se ví, že jsem se na tuto prestižní událost náležitě těšila, leč možná už plánovaný den D se posunul o rok, jakože na jaro tohoto roku. Ale dobře tomu, aspoň to pořád bylo přede mnou.

I chodila jsem čím dál tím víc poctivě na skoro všechny zkoušky, i když to vlastně bylo také kvůli koncertu. No jo, jsme zpívali na úvodu místní akce, já se taky o něco snažila, no naštěstí jsem se mezi ostatními moc neslyšela (chtěla bych samozřejmě zpívat sólově jako Lucie Bílá nebo spíš jako Celine Dion, ale to je asi tak možný pracuju na tom :D). I na dvě brutální víkendová soustředění jsem se dovalila narozdíl od Eneul s Gurmánkou, kterým se nechtělo podruhé vstávat brzo! :D Na to první jsem sice dorazila o něco později, protože jsem nestihla autobus, a ani ten příchod nebyl zrovna nejjednodušší, o čemž se víc dozvíte v budoucnu z mého neodevzdaného slohu, ale i to se počítá. :D

Ono druhé víkendové soustředění se tentokrát konalo o půl hodiny později, což se mi moc líbilo, ale ani to kámošky nepřesvědčilo k příjezdu. To já, JÁ *hrdě se bije do hrudi :D*, jsem kvůli tomu i velmi nenadšeně odřekla cestu za kamarádkou Lenkou, kterou jsem plánovala vytáhnout na dlouhou procházku po okolí jejich nového bydliště, teda pokud by se mi stále chtělo. Pro pó, už jsem tu psala, že se nově přestěhovali a mají koně? Mám ten dojem, že ano, no kdyžtak se to dozvídáte teď - né že bych o nich chtěla vynášet nějaké informace, ale možná u nich zažijeme něco zajímavého, tak by se to tu stejně objevilo. :) Přiznám se, že jedním z hlavních lákadel pro mě byla pizza, kterou jsme měli slíbenou na občerstvení. Mému velkolepému příchodu napomohly i nakonec plané pohrůžky, že kdo se nedovalí, nebude se za pár dnů moci zúčastnit nahrávání CD.

Splnilo se mi největší přání! - část 6. (Obtěžování spolucestujících + důkazy úspěchů)

12. června 2015 v 5:40 | Anchor
Jak už jsem napsala, po získání všech památek na setkání s Alanem Rickmanem jsme se hned vydaly na dlouhou pouť k metru (kde jsem trochu narušila zdravý životní styl - Už jsem tu o něm psala? Asi ne, checheche, díky, já, za námět na článek, jdu to napravit - kecám, ještě jsem o tom nic psát nezačala :D - když jsem se musela napít Gurmánčiné coly), posléze jím na hlavní nádraží, kde jsme čekaly hodinu.

Chvíli jsme zase nemohly najít cestu. Po té, co se Gurmánka sama nabídla, že nás tam prostě nějak dovede, jsem se už vykašlala na jakýkoliv popis cesty, skvějící se na plánu i v příručních výdobytcích moderní doby, a jen se snažila se dopravovat s batohem s cenným obsahem bezpečně. To byla opravdu sranda - v potemnělých širokých ulicích lemovaných krásnými vznešenými domy bylo kromě nás dvou liduprázdno - takové pěkná tajemná a slovy nevyjádřitelná atmosféra! :D

Po cestě jsme se radovaly a opakovaly naše zážitky, což bych zvládla i následující pondělí ve škole nebo kdykoliv jindy, leč Gurmánka se z toho vykecala už teď. Mohla se tedy od příchodu na Hlavas hned začít učit z posvěceného sešitu chemie na test, který vypadal záludně, ale nakonec pro mě bylo jednoduché se na něj naučit na jedničku v den psaní! :D

Splnilo se mi největší přání! - část 5. (TO)

29. května 2015 v 5:40 | Anchor
Jak už jsem psala v předchozím článku (tak to teda nevím kde v něm + bacha, fotka mě s Alanem je v celém článku - kdo se bude smát, toho kopnu do řiti! :D), tento jsem napsala jako první, protože jaksi existuje ještě někde. :D Proto tedy nové informace následují až po první větě. :)


Po skončení diskuze po Králově zahradnici (20. 3.) Alan kamsi rychle zmizel a vypadalo to, že už jej nespatříme více. I nesmířila jsem se s touto představou a přesvědčila kamarádku k potloukání se po budově. :) Ne že bychom lezly bůhvíkam, naším revírem bylo schodiště.

Po nějaké době přibližně stejně dlouho trvajícího vystávání důlku v druhém a posléze i prvním patře jsme se odebraly dolů, že jako půjdeme pryč. Díkybohu jsem ovšem svým ne moc ostřížím zrakem uzřela jakousi skupinku lidí u nějakých dveří, a navzdory davům ostatních, šinoucích se do jiných kinosálů, jsem pojala podezření, že se jistojistě jedná o frontu na Alana.

Náš nový soused

22. května 2015 v 5:40 | Anchor
Architekt, který v našem městě stavěl poválečné provizorní domky = místo bydliště naší rodiny, byl asi chytrý člověk. Tentokrát to bohužel ale vůbec nebylo myšleno pochvalně. Náš dům totiž má vchod přímo naproti vchodu do druhého.

Dokud vedle nás bydlela milá stará paní sousedka, bylo to docela v pohodě. Nebo by se mi to tak v této době jevilo, tenkrát jsem za to ráda nebyla, protože se s ní pak mamka často zakecávala, kvůli čemuž si se mnou pro tu chvíli přestala hrát, což se u mě nesetkalo s nadšením. I když to nebylo vinou vchodů naproti sobě, takhle se mohly dát do družných doslova hodinových rozhovorů i bez toho… Ale byla tu další ne moc příjemná věc - když měla v létě otevřené dveře, dohlédli jsme jí až na záchod… Ještě štěstí, že k nám bylo vidět maximálně do chodby!

Protože paní sousedce už byl nějaký ten rok, před pár lety zemřela. Domek tak zdědily její dvě dcery, jedna zajímavějším způsobem svéráznější než druhá. Už odmala jsem ale bůhvíproč o trochu víc fandila jedné z nich, tak mě potěšilo, když nechtěla dopustit, aby tam začal s přítelkyní bydlet syn té druhé. To by čistě teoreticky mohl, protože obě paní bydlely daleko a nechtěly se k nám přestěhovat, ale nakonec se za dlouhou dobu nějak dohodly, že dají domek k prodeji.

Splnilo se mi největší přání! - část 4. (mítink s mimozemšťany a Alanem Rickmanem)

15. května 2015 v 5:40 | Anchor
Přechozí díl popisu, potřebný pro pochopení situace :)


O této prodejně KFC totiž internetem putují zvěsti! Prý tam byly spatřeny osoby mimozemské civilizace, které komunikují telepaticky! :D To se ví, že když už jsme měly cestu kolem, plánovala jsem toto poutní místo všech záhadologů a jiných existencí zajímajících se o tajemno a další věci navštívit. Ještěže jsem si počkala na ten správný čas, a měly jsme tak teď další dobrodružnou atrakci, málem jsem tam jela s rodiči a Lenkou už v červenci! :D

Komisionální přezkoušení z dějepisu? Pohoda!

8. května 2015 v 5:40 | Anchor
Měla jsem MÁLO ZNÁMEK, a tak jsem musela být přezkoušená. To jen abychom si hned na úvod vše vyjasnili! :D

To jsem si takhle v tercii (tak se říká 8. třídě, když studujete na gymnáziu) pěkně stála u skříněk s Eneul, když tu se k nám přitočil náš docela teď čerstvě bývalý třídní a vyhrkl na mě se zachmuřenou tváří něco o tom, že za nějakou dobu budu dělat reparát z dějepisu. Teda reparát a komisionální přezkoušení úplně není ta samá věc, to první absolvujete kvůli nedobrým známkám a to druhé kvůli jejich příliš nízkému počtu (chyběla jsem a nedopisovalo se), jak mě teď poučila mamka. No samozřejmě jsem na něj koukala jako zjara. I on se podivil nad tím, že mi to paní profesorka, vyučující tento předmět, nesdělila sama, ani mě dopředu neupozornila. Každopádně den D měl snad být ještě před Vánocemi - jednalo se o první pololetí.

Tak poté, co mě málem kleplo stejně jako rodiče, by se dalo očekávat, že se začnu učit. Protože Vánoce asi nebyly daleko a těch pár známek, které jsem měla, taky nebyly moc výstavní. Kdeže, pěkně jsem prokrastinovala a měla štěstí, protože termín přezkoušení se několikrát odsunul, i za den předání vysvědčení. Takže já ho nedostala, protože mi tam museli doplnit známku za dějepis - ano, celé pololetí můžete mít samé pětky a když dostanete jedničku z přezkoušení z látky z celého půlroku, budete mít prostě jedničku na vysvědčení! Což je i není výhodné. :D

Splnilo se mi největší přání! - část 3. (jak nás neposlali do háje)

1. května 2015 v 5:40 | Anchor
Ještě k nadpisu: teda vlastně do Hájů. :D Strašně moc jsem chtěla mít v nadpisu, že nás poslali do háje, protože mi to připadalo neskutečně vtipné. Jedno z meter, kterým jsme jely, totiž mělo směr na Háje a my se potřebovaly dostat k jeho vstupu, lidé by nás tedy poslali na metro se směrem do Hájů => poslali by nás do Hájů => do háje, ale nakonec jsme ten směr našly samy a úplně nejvíc jednoduše! :D Mamka nás zbytečně strašila blekotáním podezřelých strašidelných pověstí! :D


V pátek jsem myslím docela nestíhala, nebo aspoň ze začátku. Z batohu jsem si překvapivě hodně nepatřičného borčusu vyházela na před tím odnepořádkovanou zem už předchozí večer, měla jsem to tedy o něco jednodušší. Ač jsem si ještě ve škole vytvářela seznamy věcí, které si s sebou vezmu a chtěla jsem si ty body odškrtávat stejně jako v plánu cesty a jiných důležitostí, ale na první zmiňovanou věc jsem hodila loď a podle druhé se sice řídila, ale odškrtávat jako pošukovi se mi nic nechtělo. :D

Plán cesty a jiných důležitostí mimo jiné zahrnoval poslední dvě přestávky ve škole, a to sice omluvit se ze sboru, vytřídit zbytek učiva z batohu do tašky, abych ji mohla odevzdat mamce, s níž jsme se měly potkat na zastávce, a tak dál. Gurmánka bohužel nevypadala po celý školní den moc natěšeně a nervózně - jako jo, těšila se, ale neměla asi náladu á vteřinu vyšilovat, že už je ten slavný den a za chvíli se vážně vydáme na cestu do (ne)známa, kde osobně potkáme Alana Rickmana! OMG, tvl, lol! :D <= Asi toto zhruba vystihuje můj stav toho dne. :D

Splnilo se mi největší přání! - část 2. (35 krav a kalašnikov :D)

24. dubna 2015 v 5:40 | Anchor
Vše vycházelo skvěle i nadále. Ve škole jsem se hned s nabídkou vytasila před Gurmánkou, která si jen pár dnů před tím uvědomila, že si chce taky pořádně užít a ne jen jako robot makat kolem školy. Byla mým návrhem tedy patřičně nadšená, že ji ani nezajímalo, na co že to vlastně půjdeme (ani já si pořádně nepřečetla recenzi, věděla jsem jen přibližně to, že režisér Alan tam i hraje, a to Ludvíka XIV., že je tam Kate Winslet a celé se to odehrává ve Versailles, lol :D).

Obědová přestávka byla vyhrazena telefonování rodičům. Teda této pauzy jsem se nemohla dočkat! Hned jak jsme se sešly ve třídě, Gurmánka začala volat a já si ani nesundala batoh a celou dobu stála, zírajíce nahoru, protože mám takové přesvědčení, že mi to pomáhá ke štěstí. :D Sice jsme plánovaly možná pro ty lístky jet už další den ve čtvrtek a ne až v pátek, abychom měly větší klid a chtělo se nám cestovat dvakrát, leč její táta sice skoro okamžitě souhlasil s jejím pobytem u mě do neděle včetně, ale se čtvrtkem ne.

To se mi ulevilo, že mám zajednané lístky a splašenou kámošku na doprovod, teď zbývalo přesvědčit mé rodiče, což se ukázalo jako důležitější než jsem si myslela. Mamka opět nesouhlasila, zopakovala termín schůze celé naší rodiny odpoledne a zeptala se, jestli vím, o čem ta Králova zahradnice je, že nás to nebude bavit... Všimněte si prosím, že i teď jsme probíraly správný film, mamka znala jeho název, věděla, o čem je i že Alan je Alan a hraje Ludvu... :D Však později zjistíte, proč je tato informace důležitá! :D

Splnilo se mi největší přání! - část 1. (veni, vidi, po chvíli vici)

10. dubna 2015 v 5:40 | Anchor
Představte si, že jste fanoušky nějakého světoznámého herce (třeba britského) a dlouho si moc přejete, aby přijel do ČR, abyste se s ním mohli setkat a vyfotit. Pak na toto přání zapomenete a za nějakou dobu najdete v časopise zmínku o tom, že sem za ani ne týden přijede převzít cenu, osobně uvádět svůj film a diskutovat s diváky. Přesně tohle se mi totiž stalo a ještě mnohem víc! :)


Pátek 13. je pro mě prostě šťastný den! To jsem se takhle jako obvykle vrátila ze školy po šichtě v pěveckém sboru, z níž se mimochodem ulily mé dvě drahé kamarádky Eneul s Gurmánkou, a spokojeně se po nějaké té chvíli chopila Reflexu, který tentokrát tím pádem kupodivu naštěstí dorazil ještě před víkendem a ne bůhvíkdy další týden, jako se docela často stává. I našla jsem v něm rozhovor s Alanem Rickmanem, mým nejoblíbenějším hercem!

Jestli nevíte, kdo to je, napovím vám, že hrál Severuse Snapea v Harry Potterovi a znát ho můžete i z Lásky nebeské (o Vánocích ji pořád dávají v televizi), kde si střihl roli nevěrníka Harryho Williamse - chudák postava Emmy Thompsonové! :)

Protože se celkem snažím být konstruktivnější člověk, nenapíšu, že jsem té redaktorce, která se už potkala s mnoha slavnými, záviděla, protože pravda to byla snad jen chvíli a trochu. Když tu jsem u jedné fotky našla popisek, že 19. 3. přijede do ČR, kde na Febiofestu převezme cenu Kristián a bude osobně uvádět svůj film Králova zahradnice!
 
 

Reklama