Myslánka

Splnilo se mi největší přání! - část 1. (veni, vidi, po chvíli vici)

10. dubna 2015 v 5:40 | Anchor
Představte si, že jste fanoušky nějakého světoznámého herce (třeba britského) a dlouho si moc přejete, aby přijel do ČR, abyste se s ním mohli setkat a vyfotit. Pak na toto přání zapomenete a za nějakou dobu najdete v časopise zmínku o tom, že sem za ani ne týden přijede převzít cenu, osobně uvádět svůj film a diskutovat s diváky. Přesně tohle se mi totiž stalo a ještě mnohem víc! :)


Pátek 13. je pro mě prostě šťastný den! To jsem se takhle jako obvykle vrátila ze školy po šichtě v pěveckém sboru, z níž se mimochodem ulily mé dvě drahé kamarádky Eneul s Gurmánkou, a spokojeně se po nějaké té chvíli chopila Reflexu, který tentokrát tím pádem kupodivu naštěstí dorazil ještě před víkendem a ne bůhvíkdy další týden, jako se docela často stává. I našla jsem v něm rozhovor s Alanem Rickmanem, mým nejoblíbenějším hercem!

Jestli nevíte, kdo to je, napovím vám, že hrál Severuse Snapea v Harry Potterovi a znát ho můžete i z Lásky nebeské (o Vánocích ji pořád dávají v televizi), kde si střihl roli nevěrníka Harryho Williamse - chudák postava Emmy Thompsonové! :)

Protože se celkem snažím být konstruktivnější člověk, nenapíšu, že jsem té redaktorce, která se už potkala s mnoha slavnými, záviděla, protože pravda to byla snad jen chvíli a trochu. Když tu jsem u jedné fotky našla popisek, že 19. 3. přijede do ČR, kde na Febiofestu převezme cenu Kristián a bude osobně uvádět svůj film Králova zahradnice!

1. Anglie: Den 1. - nakrknutý kůl v plotě + cesta trajektem

20. března 2015 v 5:40 | Anchor
To byl taky nápad si o této návštěvě ciziny nic nezapsat, jak si na to mám po skoro 2 a 1/2 roku vzpomenout? :)

Nemám sebemenší ponětí o tom, jak jsme se o cestě do výše zmíněné země dozvěděli, každopádně stejně popisování této doby před jako obvykle by nebylo tentokrát moc zajímavé, neboť jsem se spolu s Eneul a skoro všemi ze třídy přihlásila v pořádku a včas. Do odjezdu jsem si udělala odpočítávadlo! :)

Jedna z věcí, ze kterých jsem měla strach, bylo plánované ubytování u anglických rodin, bohužel v Bathu a ne v Londýně. Jací asi budou ti lidé a hlavně, co budu jíst?! Jsem velmi vybíravá (dalo by se to vylepšit použitím toho, že jsem labužník? :D), ale zase když už mi něco zachutná, je více než pravděpodobné že dotyčným pokrmem nepohrdnou ani ostatní. Jenže do neznáma je tato vlastnost jaksi nežádoucí.

Legenda o vzniku mého mateřského znamínka aneb Pozor na Kinder pinguí

6. března 2015 v 5:40 | Anchor
Jako hodně malé (zhruba kolem 3/4 let) se mi jednou zdálo o tom, že jsem zjistila, že mi zmizelo mateřské znamínko na levém boku mé pravé dlaně. Tak jsem se nad tím zaradovala a s ještě větší chutí jsem se zakousla do v nadpisu zmíněné sladkosti. Jenže co to? Kousek čokoládové polevy mi ulpěl na místě bývalého znaménka! Tak jsem se to hned snažila sundat, ale pořádně to nešlo dolů, takže jsem tam měla novou tečku! To bylo k vzteku! :D

Za nějakou dobu jsem i ve skutečnosti seděla v kuchyni a před sebou měla Kinder pinguí.
Nějak se stalo, že jsem se podívala na ruku a co to? Tečka tam vážně nebyla! Tak jsem mile překvapená honem zavolala mamku, aby se přišla podívat. Jenže než přišla, po chvíli nejistého přemýšlení jsem se zakousla do dobroty a nad obavami z vyplnění snu jsem mávla rukou. Zmíněného rodiče jsem přivítala nadšeným a roztržitým vysvětlováním, že se mi o této události zdálo (ale už nevím, jestli i o jejím příchodu), jsem jí chtěla ukázat zmizelé znamínko. Ano, na jeho místě jsem našla kus čokolády. Ano, jala jsem se ho odškrabovat a ano, nešel sundat úplně, zůstal tam flíček. Čokoláda z Kinder pinguí se mi opravdu propila do kůže a vytvořila nové mateřské znamínko!

Celá zmatená jsem se pokusila přesvědčit mamku, že tam opravdu ještě před chvilkou nebylo a teď se znovu objevilo kvůli úlomku té polevy, ale nemyslím si, že tomu uvěřila.

Protože to už je několik let, mám na toto mlhavější vzpomínky, ale jsem si celkem jistá, že se to tak stalo. Ale popírá to všechny zákony! :D I tak bacha na Kinder pinguí, jezte ho zásadně zabalení v ochranném plášti a v rukavicích! :D

"Dobrý" pátek - část 2. (extra zábavné taneční)

16. ledna 2015 v 5:40 | Anchor
Po naštěstí brzkém příchodu mamky se kámoška odpojila a my pokračovaly do obchodu, kde jsem si šaty radši znovu vyzkoušela, co kdyby byly stále volnější. Toužebně očekávaný autobus jsme naštěstí stihly, díky čemuž jsem byla po příchodu domů dobře naladěná do takové míry, že jsem ani neremcala při dodělání zatím jediného jídla, které si zvládnu uvařit.

Nevěděla jsem, jestli a na jak dlouho mám přijít do tanečních, když se bude jen zkoušet nástup na věneček. Nakonec jsem se rozhodla, že dorazím, vždyť už jsem říkala jedné holce z té taneční školy, že si přijdu minimálně pro svou fotku (no jo, nechala jsem se dobrovolně vyblejsknout) a v podstatě se mi i chtělo přijít. :D Měla jsem s sebou zatím nejmíň věcí, které jsem si kdy do tanečních s sebou vzala a mega jsme s tátou nestíhali - bylo 19:00 (čas začátku hodiny) a ještě jsme byli na cestě!

Bundu jsem si zapínala až u kulturáku (přece bych tam nevlezla s rozepnutou, aby ostatní viděli, že jsem nestíhala až tak) a ještě než jsem úplně vešla dovnitř, chtěla jsem si podat peníze z psaníčka (abych se pak nemusela vystresovaně hrabat až přímo před kontrolou vstupenek), které si dávám do tašky a měla jsem za to, že jsem tak učinila i tentokrát. Jenže co to, i když jsem si byla jistá, že jsem si psaníčko brala, v tašce nebylo! Ou s***, tím pádem jsem byla bez peněz a mobilu!

Hned jsem vyletěla ven a rozhlédla se po tátově autě, kdyby náhodou ještě neodjel, no samozřejmě už tam nebyl. Odsvištěl něco vyřizovat ještě ohledně těch SIMek do O2. Protože jsem stále nevěděla, na jak dlouho v tanečních zůstanu, byli jsme dohodnuti, že mu zavolám, jak jsem se rozhodla a nutně jsem to musela udělat, protože jinak by se o mě bál a vztekl by se. No a teď jsem neměla jak se s ním spojit a neměla ani peníze na to, abych se dostala do kulturáku nahoru za Dezertérkou a zavolala si od její mamky! :D Takže jsem byla slušně v ***! :D

"Dobrý" pátek - část 1. (nenaučený příliš aktivní zombík)

9. ledna 2015 v 5:40 | Anchor
No jo, už zase se mi jednoho dne děly ptákoviny, tentokrát pro změnu v pátek. :) Snad se u čtení tohoto aspoň někdo pobaví, o čemž trochu začínám pochybovat, protože jsem si vzpomněla na nepříliš zaujatý výraz jedné mé kámošky, které jsem vykládala o vtipnější části tohoto dne. Holt mně se to v tu chvíli zdálo vtipné, tož případné drahé věrné existence, stále se chtějící prokousávat tímto článkem, pevné nervy vám přeju! :)


Začalo to ránem, i když zhruba půl čtvrté je pro někoho ještě noc. To jsem se totiž zase neočekávaně probudila a nemohla znovu usnout. Jo, den před tím jsem na posledním tréninku v taneční škole (kam jsme přišli jen dva, protože ostatním se nechtělo), vypila své snad první pořádné kafe v životě a bylo mimochodem bez mléka, na což se jeden kluk několikrát vyjádřil, že by to porazilo i vola, ale že by mi dovolilo snad po jedenácté konečně usnout a pak mě nějakou dobu před čtvrtou probudilo?

No to je jedno, až mě přestalo bavit se neužitečně vynervovaně a zoufale převalovat v posteli, šla jsem si radši do báglu pro ze 3/4 přepsanou látku na značný test z češtiny, jenž jsme měli psát tohoto dne a na nějž jsem se ještě vůbec neučila. Takhle jsem tedy strávila +- hodinu a zbývající čas do 5:40, kdy mi zde vychází články, jsem zaplnila posledním pokusem o krátký spánek a čtením článků na oblíbených blozích. Dříve jsem je sjížděla až u snídaně, ale před nějakou dobou mým očím začal přechod z pokoje do koupelny se šíleně jasně zářícím světlem vadit natolik, že jsem si je chtěla postupně mírněji zvykat na světlo tabletem už v posteli. Schválně jsem si svůj článek víc jak dvakrát od přednastavení nečetla, abych si mohla počíst v ten den a pokud možno vážně až u jídla, ale samozřejmě mi to nevydrželo, takže jsem u snídaně civěla asi do stolu (už nevím), protože Reflex, který měl přijít ve čtvrtek, už posté zase nedorazil.

Drážďany 2012 aneb Sibiř hadra (= byla tam neskutečná zima)

12. prosince 2014 v 5:40 | Anchor
Konečně další příspěvek, který půjde zařadit do seznamu Komnata nejvyšší potřeby! Tenzokrát není doba od nepříznivého začátku do dobrého konce tak dlouhá, ale i to se počítá, protože jsem tam mermomocí chtěla něco zařadit, aby to tu neleželo ladem. :)


Dnes vám povím pohádku o tom, jak jsem byla o Vánocích se školou v Drážďanech - Dobrý, co? Ještě jsem ani nenapsala vyprávění o prvním pobytu v Anglii a už začínám s jednodenním výletem do Německa, který jsem absolvovala až poté :D Pochlubila bych se, že jsem tam byla v pro mě trochu významný den, ale to už bych vám napověděla trochu moc o sobě, což možná někomu i tak nějak dojde :D

Prostě nějakého již neznámého úžasného dne se náš drahý profesor ruštiny (a němčiny) vytasil s tím, že spolupořádá zájezd do výše zmíněného města a jestli se nechceme připojit. To se ví, že jsem byla pro, musím přece využít každé příležitosti dostat se za hranice, páč s rodiči prozkoumáváme "jen" krásy České republiky (a jednou jsme byli na Slovensku), no nikdo z kamarádek se netvářil, že by jel taky/měly už někoho do dvojice. Bylo totiž krátce po prvním zájezdu do Anglie, jak už jsem napsala o pár řádků výše, tož se nikomu nechtělo solit těžké prachy. Tak jsem teda zklamaně sklapla kramle, o tom, že se zanedlouho odvážím jet sama do Anglie (dobře, anglicky aspoň něco řeknu a německy jsem se učila jen půl roku, ale co) a ke všemu na víc dnů, jsem ještě netušila. Jo, štvalo mě, že se na svůj svátek (to je ten tajemný pro mě významný den :D) nikam nepodívám, ale co se dalo dělat.

Poprvé na koni + osvícení

5. prosince 2014 v 5:40 | Anchor
Před už nějakým tím rokem se začala Eneul hodně zajímat o koně a rozhodla se, že by na nich chtěla jezdit. Domluvila se tedy s Dezertérkou na jednom statku a se spoustou nových poznatků se začala dělit s jednou naší spolužačkou, která vždycky přiběhla v tu nejméně vhodnou chvíli, kdy jsem se třeba chtěla něco učit a né poslouchat nějaké takové hemzy. :D K těmto kámoškám se přidala ještě Gurmánka, a tak atmosféra okolo naší lavice výrazně zkoňařštila. Bylo tedy jen otázkou času, kdy mě budou nutit, abych začala jezdit taky. :D

Tato událost na sebe nenechala dlouho čekat a poté, co si holky vzpomněly, že se na farmě, kde bývám na dovolených, vyskytují i oni čtyřnozí kopytnatci, jaly se mě pod nejrůznějšími pohrůžkami přesvědčovat, abych se aspoň jednou svezla. Bylo by to i poprvé, když nepočítám pár pětiminutových jízd, které jsem absolvovala jako hodně malá na pouti. Vlastně teď si vzpomínám, že jsem kdysi dávno u příbuzných jednou také jela, no to je jedno. Toto přesvědčování se nejméně dva pobyty na farmě minulo s účinkem, jelikož jsem se na to buď vykašlala, nebo jsem se bála. Přeci jen jsem šestnáct let neokusila pohled na krajinu ze sedla a i když jsou haflingové vzrůstem podobní poníkům, nejsou úplně nejmenší a jejich přátelskost závisí jistě na mnoha faktorech, jako jak tomu zvířeti je, jestli venku není vedro, jestli ho neotravují mouchy... Prostě se mi do toho i přes přesvědčování Lenkou vždy nakonec nechtělo.

Jenže tu se o těchto velikonočních prázdninách na již několikrát zmíněném místě v sobotu znovu naskytla příležitost překonat strach a já ji kupodivu opravdu chtěla využít. Což o to, když je dlouho před akcí, to se člověku plánuje a diví, proč to minule odmítl, ale když se má jít na věc... Ovšem tentokrát jsem chtěla dostát svému rozhodnutí bohatě podporovanému ostatními. Sice pak ten den z jízdy nebylo nic kvůli velkému množství zájemců, ale nevyvlékla jsem se z toho - rádi mi dovolili, že můžu jet hned v neděli. Tě pic, na jednu stranu jsem měla radost, ale... :D

Jak jsem se válela po Noidovi a držela s Lucií Bílou aneb 1. muzikál - Aida (část 2.)

14. listopadu 2014 v 5:40 | Anchor
Prosím, přečtěte si nejdřív 1. část! :)


No nemyslete si, že jsme po pár krocích dorazili k nějakým dveřím, tůdle, je tam brána s nápisem ve smyslu zákaz vstupu/vjezdu nepovolaným, za ní ještě cesta a teprve potom ty dveře! Jelikož jsem zdvořilý člověk (Eneul, pšt, stačí, když napíšu většinou? :D), chtěla jsem s Lenkou zůstat čekat před tou bránou, ale protože rodiče už na druhé straně ty dveře objevili, vydaly jsme se tam tedy taky.

Nejdřív jsme s několika dalšími fanoušky kosili venku, ale pak jsme uvnitř zahlédli Noida, tak jsme vlezli dál. Protože mě furt mamka kritizuje za to, že si s sebou tahám i složku s papíry a pár propiskami, nechala jsem ji také doma, takže jsme k podpisům měly jen lístky a půjčená pera ostatních. :D Až na nás došla řada, práskl na sebe Noid, že zamlada chodil pařívat do od nás né moc vzdáleného města a jak se mu tam líbilo. Když už jsme tam byli, chtěla jsem se s ním vyfotit. Lenka ne a malá Bára nejdřív taky velice ne, ale když ji a mamku Noid objal, tak se nechala. Jsem překvapeně stojíc opuštěná před ním na to zírala. :D Tak jsem si nahlas řekla, že to teda nééé, rychle vzala osud do vlastních rukou, opřela se přímo o Noida a bylo to. :D

Spokojený Noid

Jak jsem se válela po Noidovi a držela s Lucií Bílou aneb 1. muzikál - Aida (část 1.)

7. listopadu 2014 v 5:40 | Anchor
Tak dobře, to "válení se po Noidovi" bylo hodně nadsazené, po pravdě jsem se o něj jen trochu opřela, ale třeba to někoho donutí se začíst do mých článků a zjistit, jak skvěle píšu. 3:D


Před pár měsíci jsme nějak brouzdali s rodiči na internetu z nějakého důvodu po stránkách Lucie Bílé za účelem najít nějakou vhodnou akci nebo koncert, na který bychom mohli jít. Asi (určitě) se nám po ní od toho prosince stýskalo. :D Najednou někdo z nás znovuobjevil to, že se vyskytuje v muzikálu Aida, a konečně klikl na ten odkaz. Ano, o tom, že v něm hraje, jsme věděli jako spousta ostatních nějakou dobu, ale za mého života jsme ještě nikde na ničem takovém nebyli a nic nenasvědčovalo, že by se na tom mělo v blízké budoucnosti něco změnit. Samozřejmě až do té chvíle, kdy jsme si o tom na Ticket-artu nepočetli a nezjistili, že by to mohlo být super! :D

Původně jsme měli jít jen jako celá rodina, ale někoho geniálně napadlo, že bychom mohli přizvat kámošku Lenku s její né zrovna milou sestrou Bárou za jejich zády a pak je s tím překvapit. Za den D byl nějakou dobu označován pátek 6. června, leč v mezičase jsem zjistila, že ve stejný den vystupujeme s pokračovačkami v divadle! To se ví, že jsem se nemusela účastnit, ale co bych tam nešla, když to mohla být zajímavá zkušenost, návštěva muzikálu se dala odložit a ta akce měla zrovna magický počet opakování? :D Tož den D byl nakonec 20. září. Což bylo dost hustý, protože v říjnu jsme měly (já s mamkou) ještě lístky na Černobílé turné, takže takový podzimní Luckoidní koncentrát, nebo jak to mám nazvat :D

Na prodloužené gardem (= doprovodem) býti

24. října 2014 v 5:40 | Anchor
Po dvou vynechaných hodinách se konečně Dezertérka jakž takž uvedla do provozuschopného stavu, takže jsem zase mohla oxidovat u ní v tanečních! O stresujícím ránu, nadějném školním dopoledne, ďábelském časném příchodu domů, zábavném úlovku a hlavně o té šílené prodloužené si můžete počíst v celém článku! :)


Né, prostě ten úvod nevynechám. 3:D Do školy jsem se dostavila poněkud nervózní, protože se stále nevědělo, jestli Dezertérka nakonec na prodlouženou půjde (je nemocná), což jsem hodlala okamžitě vytáhnout z Eneul, bydlící poblíž ní. Protože kdyby Dezertérka nešla, jaksi by celá událost padla, páč tam s Eneul děláme garde jí a s nikým jiným se neznáme natolik, abychom tam dorazily i tak. No jen co jsem otevřela skříňku, věděla jsem, že je zle. Byly tam pouze Gurmánčiny boty, a to už zvonilo poprvé! Že by Eneul taky onemocněla? To né, vždyť jsem se jí pokoušela včera ohledně již zmíněné věci kontaktovat a odepsala mi (ale ještě jsem se nestihla zeptat, zareagovala jen na oslovení zrovna v době, kdy jsem byla v koupelně a po té skoro hodině už na FB nebyla :D), ale co když... Ou ***, s kým bych si na prodloužené povídala? :O

Zhruba v tomto ještě více znepokojeném rozpoložení jsem se teda doplazila do třídy na půlenou angličtinu (Gurmánka je ve 2. skupině, tak jsem se neměla s kým podělit o své obavy) a v 53 jsem konečně kámošce napsala, kde se fláká, na což jsem ani v podstatě nečekala odpověď, protože jsem jí za minutu ještě volala. Neúspěšně! Utěšovala jsem se tím, že mi obvykle dává SMSkou vědět, že je nemocná a nepřijde, což tentokrát neudělala, tak třeba se jen zpozdila. Ale já jí taková oznámení neposílala O:/, tak co když se na to už taky vykašlala?
 
 

Reklama