Řeším voloviny

1+ z vyšilování aneb O 1 vtipný zážitek víc

18. prosince 2015 v 5:40 | Anchor
Už jsem tu jednou psala, že mi vyšilování jde. Dnes, v době začátku psaní článku, jsem si to potvrdila. To jsem se takhle v přesné polovině září (:D) zcvokla a vydala se na dlouhou cestu za sladkým, páč bych jinak byla nucena sušit zobák, čemuž jsem se zase aktivně hodlala vyhnout.

Pěkně jsem si jela třetím autobusem, jelikož dva předchozí jsem kvůli zbytečnému zkoušení účesů a diskuzí s mamkou nestihla. A tu jsem ho uviděla. Člověka trochu připomínajícího jednoho známého. Stála jsem si pěkně u dveří, tož jsem na tu setinu vteřiny měla dobrý výhled. Dýl se totiž po cizích osobách nedívám, což vzhledem k této zkušenosti, o níž vám nyní pilně referuji, změním. Updatuju to na vteřinu či dvě pilného zírání :D, protože nevlastním zrovna ostříží zrak a za ty nervy mi to fakt už nestojí. Fajn, tolik sekund to asi bylo, ale nějak jsem nedávala moc pozor, tak se příště zkusím víc soustředit. :D

Má skvělá paměť už nedisponuje ostrou a jistou čistou verzí toho, kde stál. Na jaké straně ulice u jakého přechodu. Což je opravdu podstatné. Každopádně jsem si už v té chvíli stačila všimnout tří (do třetice všeho dobrého!) zásadních rozdílů: v délce vlasů, barvě pleti a šíři těla. :D Takže to asi nebyl on, tedy se nebude zdravit. Ale co když! :D

Pošuci na farmě + jiné drby a flashbacky - část 3. (značně výbušná Lenka)

6. listopadu 2015 v 5:40 | Anchor
V průběhu pobytu jsme věčně sledovaly náš oblíbený detektivní seriál o Julii Lescautové, lozily trochu po okolí a hlavně chodily na balíky, což se mi extrémně líbilo! :D Bohužel jak jsem z tohoto byla nadšená já, tak byla Lenka ve vytržení ze šlapadla, takže se naše zájmy jaksi míjely! :D

1) Moc mě to nebavilo,
2) trochu jsem se bála, že nebudeme moct zakotvit nebo že se s plnou posádkou skákajících a vlny tím nadšeně vytvářejících dětí převrhneme do smrduté vody,
3) navíc se k nám věčně připojovala Bára (to i na trampolíně, ale tam jsem ji ignorovala),
a tak jsem tam nechodila tak často, jako ostatní.
A to se velmi nelíbilo Lence. :D

Ostatně Lenka se vztekala nejen nad tím, že jsem nešla na šlapadlo. Prostě když jsem někam nechtěla nebo jsem něco nechtěla udělat či jsem si to chtěla udělat po svém, velmi se znepokojila a nebála se to dát najevo, jemně řečeno. Prostě na mě ječela jako ďas klidně před kamarády.

Ale pořád to ještě šlo. O důvodech kámoščina chování, jejichž popis se společně s tím, jak to tu rozebírám, zcela hodí do této rubriky Řeším voloviny, více v celém článku! :D

Mozkové pochody nad sebou + svým blogem uvažujícího (asi né) dětinského pošuka

23. října 2015 v 7:54 | Anchor
Struktura článku (projistotu :D)
- 1) Nečtou mi blog - já nad tím fňukám + svěřuju se s doměnkou, že si občas myslím, že ve svých článcích sem tam působím jako dětinský pošuk
- a) ve všech doprava posunutých odstavcích rozebírám představu sebe jakožto dětinského pošuka - jsem taková, či ne? + co mě vede k tomu, že si myslím, že taková jsem a co k tomu, že taková nejsem + poznámky
- 2) Polemizuju nad tím, jestli bych chtěla (+ jestli by to bylo vhodné), aby si všichni četli můj blog
- 3) Řešení


Když to tak vezmu, mám vlastně skvělé kámošky. Žádná z nich si to tu nečte. Teda až na Eneul, ale ani její IP adresu jsem tu už dlouho neviděla. Jo, je sice v době začátku psaní článku léto, tož lidé se nachází všude možně, ale stejně. A to je na jednu stranu dobře, protože o mně tím pádem neví všechno. Né že bych sem teda vše plácala, pár věcí si ještě nechávám pro sebe! :D To, že ví jen část (některá hodně, jiná míň, další něco jiného) se možná šikne, protože všechny jsou v něčem absolutně jiné, což je vlastně taky dobře z žárlivého pohledu, ale to je jedno.

Dokonce už nemám ani pravidelného čtenáře, Happy někam zmizela (aktualizace: Tak teď sem chodí Kočkomilka Jana, éééj! :D) A dle Toplistu sem za týden zavítá zatím jen maximálně 15 různých lidí, kteří to tu stejně moc neprošli. Zlatá již zmíněná neznámá Happy, ta tu snad kromě Eneul viděla nejvíc! A z pohledu mé momentální né moc dlouho trvající nálady je to asi taky dobře, protože občas, když se podívám na své články, speciálně na ty ještě nevydané, říkám si, co za dětinského pošuka to jsem. :D

O nechrápání a nechápání

6. února 2015 v 5:40 | Anchor
Přijměte prosím tu exkluzivní možnost nahlédnout do mé mysli během jedné situace, jejíž popis patří do nově vzniklé (ač se staršími články) rubriky Řeším voloviny. Odehrála se v pokoji mé kamarádky Lenky, s níž, její sestrou a tátou jezdíme na farmu, což možná někdo z pravidelných čtenářů ví. :) Na kalendáři se skví datum 11. 1. 2015 (jo, i to je podstatná informace, však dočkejte času, jako husa klasu) a už odbila hodina první, což jsem nějakým zázrakem zjistila, žejo, jinak bych teď nemohla pokračovat psaním o tom, s čím se s vámi chci podělit.

Dialogy jsou přibližné, doporučuju si před čtením přinést něco k pití a protřít si oči pro lepší soustředění. :D

"Ták, Anchor, a teď ty Vraždy v Midsomeru!" nadchla se Lenka při pomyšlení na další skvělé minuty strávené válením se u našeho oblíbeného seriálu. Jenže já, jak už jsem psala, zjistila, že je pozdě. Ano, jedna hodina skutečně JE pozdě, aspoň pro mě a jistě i pro velkou část obyvatel této úžasné planety :), protože celý týden pořádně nespím, což nezlehčuju, navíc o spánkový náskok, který se mi ani moc nepodařilo nahnat, jsem přišla minulý týden během třídenní oslavy Nového roku po Novém roce, jelikož jsme blbly do pěti a za 5 hodin jsem se probrala, po druhé noci to nebylo lepší, ba naopak. Rozebírám to tu takhle jen kvůli tomu, že chci podtrhnout to, že jsem fakt, kurník šopa, moc hodin nenaspala. :D

Jak Anchorka komplex měla a během pár vteřin o něj přišla

2. května 2014 v 21:45 | Anchor
Už nějakou dobu jsem si na sobě všimla, že mám dlouhý krk. To by nebylo nikterak zvláštní, kdyby ovšem také nebyl kvůli tomu trochu vysunutý dopředu, prostě normálně rostlý, ale já chtěla mít prostě co nejrovnější. :D Ale teď, teda už vlastně ne tak úplně teď, když to je pár měsíců, jak jsem začala chodit do tanečních, následně do pokračovaček a speciálek (ty se opakují donekonečna, takže se nebojte, že byste náhodou dostali od tance pokoj :D), jsem si onu skutečnost začala uvědomovat mnohem více, než dříve. Hlavně díky podlým a vychechtaným obřím zrcadlům na stěnách všude kolem.

Utopie naštvaného studenta

28. února 2014 v 5:40 | Anchor
Snad se mi podaří vyjádřit vše tak, jak jsem zamýšlela :)


Konečně jsem se pro něco rozhodla po té, co jsem už po několikáté celou noc nemohla víc jak do 4 do rána spát, protože jsem se cítila, jako bych vypila 20 energy drinků (a to jsem je v životě neměla), až mě nejen kvůli tomu musela mamka nechat doma, nebo bych sebou ve škole asi fakt švihla. Né že bych k tomu neměla jindy daleko, však už 3. rokem spím o dost míň, než bych potřebovala a ve škole připomínám nemyslící necítící oživlou zombii, za což si samozřejmě můžu z velké části sama, když si dělám 3/4 volného času leháro a učím se den/maximálně 2 před testem, ale dnešek (= den psaní článku, 17. 2.) bych asi vážně nezvládla. Takže mám výčitky svědomí jenom trochu moc velké. :D

No a na co že jsem to tak velkolepě přišla? Polevím v učení se na fyziku, chemii, případně matiku, éééj! Budu mít víc času na své koníčky - kreslení, ČTENÍ (už dlouho jsem nepřelouskala žádnou knížku), třeba budu zas chodit na keramiku a možná i jen tak ven! Současný stav brutálního učení se na všechny předměty, abych měla dobré známky, byl totiž dlouhodobě neúnosný, páč jsem pak chodila spát běžně v 11 (vstávám v 5:30 a né, taková doba mi nestačí už jen kvůli tomu, že za míň jak hodinu a půl usnu leda tak 2x do roka, nedělám si srandu), byla jsem na ostatní nerudná a kašlala na pomoc doma, natož pak mít brigádu, nestrašte, lidi! :D Možná by pomohlo, kdybych zkrátila dobu strávenou čtením blogů, ale když všude se píše tolik zajímavých věcí, možná i důležitějších, například pro můj osobní rozvoj!
 
 

Reklama