Slohové práce atd.

My a oni z né zrovna konstruktivního hlediska (sloh)

4. července 2014 v 5:40 | Anchor
..., ale klid, nijak extra se v této úvaze nasírat nebudu. ;D Popravdě skoro snad vůbec, akorát tam v závěru budu hořekovat, kam to ten svět spěje. :D Ty jo, to jsem na sebe hrdá, že se mi povedlo něco takového vyplodit ve třicetistupňových tropických vedrech, obzvlášť (snad) trefujícího se do tohoto slohového útvaru! Setkalo se to u rodičů s ohlasem, tak snad se to bude líbit i vám! :)


Ať už se hneme kamkoliv, vždycky se rozdělíme na dvě v názvu zmíněné skupiny. Ale proč prostě vždycky nemůžeme být jenom "námi", proč někteří lidé musí být "jimi"? Asi kvůli neodbytné potřebě vymezit se, kterou mnozí nejintenzivněji pociťují v pubertě. Budu samozřejmě vynechávat přirozené rozdělování na my a oni podle toho, jestli se nám líbí určitá barva a ostatním ne, poněvadž na tom neshledávám nic až tak zajímavého, o čem bych se mohla pokusit splácat slohovku.

Obvykle se na tu druhou skupinu, jíž nejsme součástí, pohlíží velmi nepřátelsky. Pokud je to z pádných důvodů, jako je třeba nechápavý pohled relativně normálních občanů na masové vrahy, tak se tomu pochopitelně nedivím. Ale že bychom se museli na někoho ofrňovat jen kvůli tomu, že nenosí nejnovější oblečení, že se nezajímá o módu nebo že se mu nechce se jít každý pátek opít do klubu? Trocha funkčních šedých buněk mozkových by nebyla?

Přitom by stačilo tak málo: pokusit se té druhé skupině porozumět a už bychom se nemuseli chovat až tak odtažitě. Ale to my ne. Raději se budeme stále takhle separovat a ochuzovat se o případné přínosné přátelství s odstrčenými lidmi, než abychom se je pokusili pochopit. Vždyť je to tak pracné, zamyslet se nad správností svého chování. Mnohem jednodušší je se pohrdavě ušklíbnout a zdrbnout odlišné jedince s ostatními, sdílejícími náš názor. Jen kam to jednou s tímto přístupem dotáhneme, pokud na to vůbec budeme mít čas a nevyplní se některý z dlouho a naštěstí marně předpovídaných konců světa.


No jo no, je to trochu krátký, co? :D Ale zdá se mi to takhle lepší, než kdybych se to mermomocí pokusila prodloužit. :)

Tak vám aspoň ještě povím o tom, jak jsme dneska hnusně robotovali ve škole! Normálně celou naší třídu paní profesorka zapřáhla do vyklízení hromady nepotřebných, starých a rozbitých krámů z kabinetu fyziky a matiky! Jsem se těšila, že se podíváme na filmy a místo toho jsme do skříní rvali i nějaké skleněné baňky s podezřelým obsahem! :D No dochechtat se u Millerových a rozkoukat Gatsbyho jsme naštěstí stihli! :)

Začalo to celkem nevinně (sloh)

20. června 2014 v 22:54 | Anchor
Tuto verzi už jsem tedy odevzdala. :) Opět to mělo být vypravování, ale nějakým podezřelým způsobem se to zvrtlo v popis děje. A ano, celou slohovku jsem napsala o své záhadně zmizelé sukni! :D


To jsem si takhle docela nedávno koupila v jednom nejmenovaném profláklém obchodě sukni kvůli pokračovačkám. Ano, nesekla jsem s "tančením" hned po tanečních, nýbrž jsem velkolepě dokopala hned dvě kamarádky k chození na další kurzy, ale to je teď přece jedno. Tak jsem teda párkrát v tomto pracně získaném úlovku (tolik sukní je na světě a žádná se mi nezdála dost dobrou) na výše zmíněné hodiny dorazila, když tu přišel onen osudný čtvrtek, dva týdny před Velikonočními prázdninami.

Sloh od kámošky - Začalo to celkem nevinně

13. června 2014 v 5:40 | Anchor
Samozřejmě, že sem plácnu i svůj druhý literární pokus, ale dovolte mi prosím, abych nejdřív mezi snůškou zcela svých autorských (až na nějaké ty obrázky) textů přivítala jeden z propisky kámošky, o které jsem se tu už někde zmínila a ještě jí nevymyslela přezdívku - dne 11. 6. se tak oficiálně stalo (komentář č. 44) - budu jí říkat Gurmánka! :D Myslím, že stojí za to si přečíst o jejím strastiplném putování cestou necestou od našeho domku k tomu jejich :D


Jednou jsem se rozhodla, že po škole půjdu domů pěšky. Tehdy jsme už bydleli v J*** a ta není moc daleko od K***, kam chodím na gymnázium. Hned, jak nám skončila hodina, vyprovodila jsem svou kamarádku domů. Protože jsem byla trochu líná, chtěla jsem si cestu zkrátit lesem. Nikdy jsem tam nebyla, ale spoléhala jsem se na své orientační schopnosti.

Jak jsem se stala detektivem aneb Hypotetické myšlenkové pochody né zrovna nejmilejší ségry mé kámošky

30. května 2014 v 5:40 | Anchor
Tak jsme se dočkali a konečně i od našeho pana profesora češtiny dostali za úkol napsat slohovku. Naštěstí bylo na výběr hodně témat a mohli jsme si místo úvahy zvolit vypravování, takže to jakž takž šlo. :) Právě jste ráčili objevit první radši neodevzdanou verzi, kterou jsem mínila psát z pohledu v nadpisu zmíněné holky, s níž jsme byli na farmě a jiných zde nezmíněných dovolených a akcích. Klid, nikdy se nic takového úplně nestalo, i když reálie jsou skutečné :D


Už zase se v obýváku něčemu blbě řehtají a mě nechaly v kuchyni obědvat samotnou. Teda ještě tu byla teta, máma toho lenocha Anchor, která se furt bavila jen s mou hroznou sestrou Lenkou. Ha, cinkot nádobí ustal a s ním i jejich otravné hejkání na celou farmu. Vsadím se, že si zase domlouvají, že potají půjdou na sladký. Vím jistě, že tu zase mají výtečné belgické čokoládové mořské plody! Syslí si je jen pro sebe a mně nedají ani jeden! Jo, kdyby byly ve skříni u spousty dalších dobrot, všechny bych jim je snědla, protože ta starší vybíravka je má nejradši, ale stejně. Tentokrát je konečně najdu a potom se budou divit!

Dobře, dveře, vedoucí z jejich pokoje přímo na chodbu, se potichoučku otvírají. Nechám teď na chvíli voňavý cukeťák cukeťákem, odplížím se za nimi a pak jim sladké ukradnu.

Extra rozvinutý extrakt z 1. části popisu věnečku aneb slohovka Akční začátek Vánoc

31. ledna 2014 v 5:40 | Anchor
Nejdřív jsem se s touto prací nechtěla nijak dřít (johoho!), měla jsem v úmyslu pouze přepsat a lehce upravit celé dva díly popisu, ale nakonec jsem se na to z důvodu přílišné délky textu vykašlala a poctivě vyplodila tohle. :D Račte tedy pohledět na rozvinutější část toho slavného dne 20. 12. 2013, týkající se eskapády s balením dárků na poslední chvíli:


Konečně nastal dlouho očekávaný poslední školní den roku 2013, některými však označovaný za první vánoční. Zmrzlí občané, navalení ve stovkách vrstev oblečení, by měli nadávajíc odhazovat neustále se doplňující haldy sněhu, do nichž by občas hupsly rozjívené děti, leč ten rok z toho neplatilo lautr nic. To určitě udělalo nesmírnou radost příznivcům teorie o globálním oteplování. Ale co bychom se bavili o ostatních, pěkně se zaměřme na mě, hlavní postavu tohoto výtvoru.

V tuto ne zrovna úžasnou ranní dobu jsem se právě s vyplazeným jazykem dořítila na zastávku autobusu, šťastná, že jsem dopravní prostředek narozdíl od minula stihla. Tentokrát jsem to extrémně potřebovala, protože jsem u snídaně zjistila, že jaksi nemám vhodné tašky, do kterých bych kamarádkám šoupla dárky. Vzniklou nepříjemnou situaci jsem hodlala vyřešit návštěvou papírnictví na poslední chvíli. Leč jakmile jsem se spokojeně usadila na obvyklé místo a odhodila narvanou tašku (vždycky s sebou tahám projistotu tuny možná potřebných věcí), všechno se mi vykouřilo z hlavy, přejela jsem kýženou zastávku a vystoupila až u gymplu. Průšvih!

Strašidelná půda

15. listopadu 2013 v 5:40 | Anchor
Tak tohle jsme s kámoškou vyplodily v létě na farmě po tom zážitku s duchem. :D Teda spíš já v době její nepozornosti sebrala noťas a pár věcí si poupravila ku obrazu svému. Až jej objevila, zhrozila se a celé dílko byla pevně rozhodnutá smazat, ale zachránila jsem ho, chachá! :D Mělo být hororem, no jaksi se to zvrhlo ještě před mým větším zásahem. Užijte si exkluzivní přepis z kámoščiných "rozepsaných", kam jsem se dostala v podstatě legálně, když mi bylo povoleno smazat na jejím blogu komentář s mým pravým jménem. :D


Byl jednou jeden dům, ve kterém se nalézala i ona tajemná půda. Ten den šla naše hrdinka Jane ze školy se svou kamarádkou Lucindou domů. Ta ji přemluvila, že spolu půjdou na půdu, a tak už za pár vteřin mohly kráčet po starých rozvrzaných schodech směrem nahoru. Otevřely skřípající dveře, ze kterých foukal jemný větřík, páchnoucí zatuchlinou. Naše hrdinky se trochu bály, ale svůj strach překonaly a pokračovaly dál. Na stěně visel portrét Lucindiny praprababičky, která na ně zpoza zaprášeného pavučinami opředeného rámu výhrůžně civěla. Poté se dveře samy od sebe prudce zabouchly s takovou razancí, až z toho spadl ten obraz a roztříštil se na miliony kousků. V tom se ozval zvuk kroků. Vedle Lucindy se objevila ta ženská z portrétu. Popadla ji za haksny a práskla s ní o dveře. Rozgebila se jako magor.

Jane na to překvapeně zírala a nevěděla, co má dělat. Rozběhla se ke schodům, kde zakopla, práskla se do kebule a upadla do bezvědomí. Babka se spokojeně zazubila, ale neuvědomila si, že Lucinda má tuhý kořínek. Už se za jejími zády zvedala a hmátla někam za sebe. Měla štěstí, páč popadla koště. Zaprášené a prožrané od brouků, ale hlavně, že bylo celé. Napřáhla se, že jím dá babce přes držku. Jenže ji jaksi v tom spěchu nenapadlo, že jsou duchové nehmotní, a tak hrozivá zbraň bez následků na zdraví prolítla jejím tělem a s ránou dopadla na prkennou podlahu. Ta to nevydržela, prolomila se a obě kamarádky (Jane se dostala pouze na první schod, takže neunikla) společně zahučely do temných hlubin plných bloudících duší a nemrtvých.

Finýto.

Smysl výuky mateřského jazyka (sloh)

8. listopadu 2013 v 5:40 | Anchor
Právě ráčíte poulit oči na zbrusu novou úvahu, přidanou ještě v den napsání, ale zveřejněnou až po snad bezpečné době, aby si náhodou náš pan profesor nemyslel, že jsem ji obšlehla (kdyby to tu náhodou objevil, i když jak by mohl, žejo) :D


Jako správný lenoch jsem nejprve chtěla napsat, že to žádný smysl nemá, ale dobře, pokusím se na něco přijít. Tak zaprvé, jak už bylo správně zmíněno v učebnici, je to naučení se číst a psát. To by to tu vypadalo, kdybychom to neuměli - všichni by nás snadno ošálili, byli bychom odkázáni na (ne)správnou interpretaci ostatních (pokud by zbyl někdo, kdo by vládnul těmito schopnostmi) a historie by se dala falšovat mnohem lépe, protože vyprávění by si mohl každý přibarvovat podle svého. Jako ne že by to nešlo i u písemného projevu, ale v ústním bychom to nemohli až tak dobře porovnávat a rozlišit dobrý zdroj informací od špatného.

Vypíchnu Voldymu vobě voči! (soutěž Setkání s literární postavou)

22. září 2013 v 21:33 | Anchor
Je mrazivého 21. prosince 2011 a společně se spolužáky jako obvykle kysnu ve třídě. Po zhlédnutí posledního filmu o Harry Potterovi společně s hlasitým komentováním každé věty herců mi vyhládlo a jako vhodný prostředek k doplnění sil se ukázala Enloanina zdravá svačina. Leč tentokrát mi plátek okurky nechce dát zadarmo - musím vymyslet zajímavější konec Voldemorta, což se ukáže jako né příliš šťastné. Proč? To se můžete dočíst níže. :)


Po chvíli váhání, jestli použít hrubou sílu, jsem radši na návrh kývla. Enloan se ke mně tedy naklonila, nevnímajíc zuřivou pravítkovou bitvu za námi, no krabičku s chutným obsahem držela v bezpečné vzdálenosti.

"Pche, Expelliarmus, to je toho," odmlčela jsem se a ležérně uhnula vrženému ohryzku od jablka. "Já bejt Harry, sešlu na Ty-víš-koho Imperio a dám mu za úkol splnit pár příkladů ze včerejšího testu z matiky. Toho by hnedka kleplo."
Kámoška uznale nakrčila nos při této vizi, ale nakonec zavrtěla hlavou. "Víc!"
Zklamaně jsem protáhla obličej a toužebně zašilhala po odpíraných plátcích okurky. "Ale dyk je to krutý dost, nebuď škrt a poděl se, šak za chvíli zvoní," zkusila jsem to a děsně nenápadně začala posunovat ruku k cíli.
Dočkala jsem se leda plácance. "Jedeš! Hustší konec padoucha, nebo nic!"

Zamyšleně jsem se podrbala na hlavě, no naštěstí mě přeci jenom ještě něco napadlo.
"Být Nevillem a třímat Nebelvírův meč, nadělám s ním z hada Naginiho sekanou, né jenom jeden trapnej máchanec. Vypíchnu Voldymu vobě voči a donutím jeho přívržence tancovat break dance!" nadšeně jsem práskla do stolu.

To už konečně zabralo. Leč než jsem se stačila dočkat zdravé odměny, znenadání se zablesklo a před lavicí se objevil pořádně nakrknutý vytáhlý plešoun v hábitu. Kouzlo, díky kterému se mohl kdokoliv ze Smrtijedů přemístit přímo k vysloviteli jména Pána zla, evidentně fungovalo a my měli to štěstí rovnou na samotného Lorda.

Celá třída zděšeně sledovala, jak pomalu napřahuje hůlku. I ta bitva s pomůckami ustala.
"Tvl, pomóóóc! Zachraň se, kdo můžeš!" vypískla jsem, jen co jsem se vzpamatovala, popadla učebnici fyziky a hodila ji po něm. Všechny předchozí chvástavé řeči byly zapomenuty a já se za zvuku Voldyho nadávek vyřítila ke dveřím, div jsem se nepřerazila.

Podivná ženská (sloh)

22. srpna 2013 v 5:40 | Anchor
Toto ráčí být snad mou nejčerstvější prací, dělanou v červnu. Jo a za ten nadpis vyprávění (Podivná ženská) jsem připsala svůj podpis, takže to pak vypadalo dost vtipně. XD Škoda, že jsem nelenila a začala psát na nový papír, možná bych dostala plusbody a místo dvojky za pravopis (ach, ty čárky O.o) bych dostala jedničku :D No nic, co bych zdržovala, text si můžete užít na vlastní riziko už za tři...
Dva...
Jedna...
Teď! :)


Jako každé ráno směřovaly kroky Helen Marlowové od zastávky autobusu k velké prosklené budově, místu pracoviště. Už si ani nepamatovala, kdy naposledy se tam těšila. Opět přestala věnovat okolí moc pozornosti, pouze se snažila co nejrychleji se dostat do kanceláře, a tak jí unikla celkem zábavná podívaná na malou nervózně se rozhlížející ženušku v podivných potrhaných šatech. Ještě pár minut se ta osoba dívala po kolemjdoucích, než konečně zaostřila na procházející Helen a s radostným výkřikem jí vstoupila do cesty.

Úplné předělání článku v učebnici (takže v podstatě taky sloh)

3. srpna 2013 v 0:54 | Anchor
Ani nevím, jaký útvar to měl být (a to je to docela čerstvé), takže na to můžete přijít sami. :)


To si jednou naše famílie vyrazila na túru po nejbližších hradech a zámcích. Po celodenním putování jsme vysílení a vyhladovělí zatoužili po občerstvení, a tak jsme se otočili směrem k jakémusi malému neznámému městečku. Až jsme tam konečně dorazili, zeptali jsme se tedy na cestu k hostinci. Protože nám dobře poradili, mohli jsme se už po pár minutách rozvalovat na židlích ve velké čtvercové místnosti. Naštěstí se mi podařilo ukořistit místo u okna, takže mamka si musela sednout blíže ke kamnům.

Poté, co jsme se výtečně najedli, nás hlava rodiny donutila prozkoumat okolí. Hned za hostincem se rozprostírala zahrada a pod ní ležel potok, u kterého jsem se zašila, abych nemusela lézt na kopec ke kapličce. No hned jak jsem osaměla, začala jsem se bát, protože všude bylo ticho a mně hned naskočily hrůzostrašné představy o krvelačných vrazích. Právě proto jsem si dostatečně neužila krásu zapadajícího slunce a celou dobu do příchodu rodičů jsem strávila schovaná na stromě.
 
 

Reklama